A pořád se něco děje....

A je po Mikuláši. Čertové, andílkové a jiné potvory se poroučeli, kam kdo z nich patří a maminky začaly s pečením, úklidem, načinčáváním.
U nás ne. Ráno k nám vtrhli tři bodří chlapíci, vyrvali okna z pantů, rámy rozřezali motorovkou a teď...teď se do děr snaží vtěsnat okna nová, zapěnit škvíry a vyškubnout okna v druhé, třetí místnosti, na záchodě i v ložnici.

Panebože, ty to vidíš. A taky vidíš ten bordel, prach a špínu. Na pavučiny sedl prach, takže jsou krásně vidět :-( ,
tam, kde se zdálo docela uklizeno, leží vrstva šedého filmu.

Ano, pochopili jste dobře. Mění nám okna. Musela jsem mít vlčí mhu, sněžnou slepotu a mozkové selhání, když jsem objednala výměnu oken v době, kdy venku sněží a vítr dosahuje síly orkánu.
Trapné igelitové ochrany na nábytku a na všem, co se nedalo odstranit průvanem odlétly a jen vzdálené šustění prozradilo, že igeliťáky tančí na zahradě.

Chce se mi zemřít. Nejradši bych brečela. Proč jenom já, proč se to děje mně! Ještě všudypřítomný prach víří domem a Ozák dorazil z práce. Usmívá se jak sluníčko (nejradši bych ho kopla) a obhlíží nová okna (teda ta, která už drží v rámech, půl domu je jak před demolicí). Nevím, z čeho má radost. 

"Krásný viď?" Ozák se kochá a snaží se prohlédnout přes vrstvu štuku, která ulpěla na oknech. Ach jo. Vdala jsem se zřejmě za blázna! "Holky maj' besídku, musím oprášit cukroví a jsem jako prase" poznamenala jsem trpce.
"Víš jaký tady bude teplo?" snaží se choť o pozitivní náhled. Nejsem naladěna. Chci vítr v záclonách, drnčící okenní tabulky, kdykoli projede bicykl...chci, aby vše bylo při starém. Proč jsem jen kývla na výměnu v prosinci před Vánocemi?
Mauglí, který marodí (aby toho nebylo málo!) má teplotu a usnul v posteli s čokoládovou mincí v ruce. Od čokolády je Mauglí, peřina, polštář, prostěradlo a jedna bačkora (netuším, jak se to mohlo stát). To mi ještě scházelo, vyprat všechno sice můžeu, ale pověsit ne. Kam taky?

Ozák, mistr kuriozit, pověstný a nenapravitelný bídák, bere kýbl a šmudlá první okno. Teprve při bližším ohledání vidím, že požírá vanikové rohlíčky.
"Teda ty se ti povedly" mlaská a honem si nacpe papulu, než se krabice s cukrovím ztratí v mé skrýši.

"Tak já jedu" hlásím a snažím se ze sebe oškrábat co nejvíce špíny. Mikulášská besídka holčiček se bude muset spokojit jen s mou účastí. Čisté oblečení je pečlivě zakryto folií a já se bojím proniknout do skříně dřív, než ten prach zlikvidujeme. No, nedá se nic dělat. V teplákách nepojedu a nastříkám se trochu voňavkou.
"Neboj, já to tu zvládnu" hlásí má láska, jako bych si myslela, že přijedu do čistoskvoucího domu. Hahaha.

A tak se Vánoce blíží a já budu mít vygruntováno tak, jako nikdy předtím. Teda snad.
Slovy pana Donutila: "A pořád se něco děje...."