Brány pekla se otevírají..

Nemám ráda dobu kdy ze stromu spadne poslední list. Kdy si i poslední stěhovavý ptáček zabalí svůj baťůžek a odtáhne na jih a kdy se musím každé ráno hádat s dětmi, aby si pod kalhoty vzaly punčocháče! Děti kašlou, mají nos červený od rýmy, ale bez čepice mi proběhnou kdykoli se chvíli nedívám. Monty se ze svých toulek vrací promočený až po kolena. Boty vydlabávám z hroudy hlíny a na podzimní bundě marně hledám suchou nit. Zase se brouzdal rozvodněným potokem. Medunka projela na kole snad každou louži v okolí. Čisté místečko se na jejím oděvu rovněž nedochovalo naprosto žádné. Kropenatý má i obličej. Kluci, v gumácích plných vody, dupou do louže, ve které ještě před chvílí míchali maltu. Zřejmě soutěží komu špinavá voda vystříkne výš. A Malenka? Ta má černé ruce i kolena. Hrála si na kočičku, lezla po čtyřech a mňoukala. Relativně je z nich ale nejčistější. Zase budou dvě pračky prádla!

Koncem listopadu přece jen trochu přituhne. Zamrznou louže a přestane pršet. Jednoho rána se probudíme do nádherné proměny. Pryč je bláto i špína z ulic. Kam oko dohlédne, tam se třpytí bílá nadílka.
"Podívejte, byl tady Martin a přivezl nám sníh!" jásá Dominik. "Přijel na bílém koni!"
"No jasně, a máme ho zavřeného ve stáji!" provokuje našeho snílka Monty.
"Kde? Já ho chci vidět!" žadoní chlapeček, který pověst o bílém koni bere smrtelně vážně.
"Monty, proč ho zlobíš?" bráním Dominikův svět plný snů a představ. "Počkej za pár dní, až k nám dorazí čert. Jsem zvědavá jaký budeš hrdina!" Monty se zarazil. Přesto že mu už šlo na devátý rok, na čerty stále ještě věřil. Možná někde v koutku duše věděl, že nejsou skuteční, jistotu ale neměl. Jeho dětská dušička nechtěla riskovat, že by jí nějaký ten umouněný chlupáč, přece jen předal peklu. Přestal Dominika provokovat a odsunul se jinam. Nevím co se mu honilo hlavou, ale v několika posledních dnech neprudil.
Na kalendáři se objevilo datum pátý prosinec. "Brány pekla se otevírají!" Oznámila jsem dětem.
Sama jsem pocítila podivné mrazení, pocit něčeho zvláštního obklopeného tajemstvím. Příslib vzrušení, radosti a obav zároveň. Pocit který si matně pamatuji ze svého dětství. Neubránila jsem se vzpomínkám!

Ten den jsme s maminkou a bratrem jezdili k babičce na vesnici. Ve městě tradice slábla, ale na vsi o nebeskou či pekelnou výpravu, nikdy nebyla nouze. K nám chodil rok co rok pouze Mikuláš. I já jsem tenkrát tušila, že je to nejspíš naše babička. Převlek nebyl nijak povedený. Bílá noční košile po dědovi, vysoká čepice ze čtvrtky a vousy z vaty. Účel to ale splnilo dokonale, strachy jsme se třásli oba dva. Já i můj o čtyři roky starší bratr. Bráška byl vždycky velký hrdina, že se jedná o naší bábinku tvrdil každému do očí. "Tak to potom se mnou klidně odejdeš." smála se mu babička, která dobře věděla, že bude strachy bez sebe, sotva vstoupí v převleku do kuchyně. Naše Bábinka byla velice akční žena. Stále si udržovala mladistvý vzhled. Své bohaté vlasy si sama barvila na černo a ta její černá kštice místy vykukovala z pod čepice se stříbrným křížem. Kdo by to ale řešil ve chvíli, kdy fantazie pracuje na plné obrátky. Vzpomínám jak Mikuláš vstoupil do dveří. V jedné ruce svíral dlouhou zatočenou hůl, obalenou alobalem a v té druhé proutěný košík plný balíčků. "Tak kdepak tu máte ty zlobivé děti?" ozvalo se hned ode dveří. Můj bratr v tom okamžiku propadl panice. Rozeběhl se po zeleném lině do pokoje, který byl hned za kuchyní. Já se mu rukou zahákla za tepláky. Vlekl mě za sebou jako železnou kouli na noze. Guma v pase ten nápor nevydržela a gatě mu sjely ke kotníkům. Nedbal toho a dál se řítil do vedlejšího pokoje, mě cestou setřásl o práh. Sám pak zbaběle zajel pod vysokou dřevěnou postel.

Cestou domů jsme potkávali opožděné Mikuláše, čerty i anděly. Jeden, zvláště vysoký Mikuláš přistoupil k nám do autobusu. Choval se divně! O horní hranu dveří si srazil špičatou čepici. Spadla na zem i s bílými vlasy a já zahlédla jeho lesklou plešku. "Do prdele!" ulevil si světec a snažil se pomuchlaný čepec znova nasadit. Ty bílé vlasy mu ale nedržely. "Se na to můžu vyprdnout!!" rozčílil se podruhé a sunul se dál do vozu. Svou stříbrnou berlí šťouchal do cestujících. Nakonec se usadil nedaleko od nás.
"Vidíš mami, v nebi říkají taky sprostá slova" zvolala jsem radostně. Zřejmě ale dost nahlas. Světec mě zahlédl, odlepil se od své sesle a dovrávoral až k nám. "Jestli pak jsi byla hodná holčičko?" zeptal se a několikrát mohutně zaškytal. Paní na protější sedačce se pohoršeně obořila: "Sedněte si někam, laskavě! Nebo mi tady nazvracíte do klína." "Pardóóón milostivá, " odpověděl Mikuláš a zhroutil se na sedadlo před námi, jen tak, tak minul široký klín staré obézní paní.
"Proč ten Mikuláš pořád padal?" zeptala jsem se maminky hned jak jsme vystoupili. Chvíli přemýšlela a nakonec mi moudře odpověděla: "Víš on už byl asi unavený, zřejmě navštívil hodně domácností." Toto vysvětlení mi zcela postačilo.
Doma nás čekalo ještě jedno překvapení. Na kuchyňském stole ležely dva malé, úhledně zabalené balíčky v lesklém červeném celofánu. S bráškou jsme se na ně vrhli. I když nás Mikuláš už jednou bohatě obdaroval, překvapení není nikdy dost. Jejich obsah nás ale hbitě uzemnil. Balíčky byly naplněné drobnými kousky uhlí! Tenhle zážitek mi utkvěl hluboko v paměti a o mnoho let později jsem podobné překvapení připravila i našim dětem.

K nám už léta chodí čert, Mikuláš i anděl. Ani tentokráte nikdo neschází. Kolem sedmé hodiny večerní utichne pobíhání po domě. Děti se už neodvažují z obýváku vystrčit ani nos. Kluci se bojí. Medunka jen zaraženě přihlíží a Malenka se usmívá, jako vždy. Nechápe, proč by se měla bát. Čert zachrastí řetězem, Mikuláš vyslechne básničky a anděl rozdá balíčky. Všichni dohromady se vyfotí a zdá se, že estráda skončila.

Když jsme osaměli, vrhly se děti na svou nadílku. Byly tak zabrané do přebírání sladkostí, že ani nepostřehly návrat čerta. Ten opět vběhl do pokoje a začal na dětech loudit sladkosti. Roztahoval svůj velký prázdný pytel a dožadoval se výslužky. Monty byl štědrý. Do pytle hodil kinder vajíčko. Všichni ostatní přihodili čokoládu, balíček bombónů nebo alespoň sušenku. Každý chtěl být s peklem za dobře. Když se chlupáč postavil s pytlem před Malenkou, ani se nehnula.
"Malenko, musíš hodit čertovi něco do pytle!"vysvětlovala jsem holčičce. Ta se jen líbezně usmála a dvěmi tenkými prstíky vyndala z právě otevřené krabičky jednu červenou lentilku. Tu vhodila do připraveného pytle. Jo, naše Malenka! Na tu je i peklo krátké!

Když všechno v domě utichlo a děti usnuly po náročném dni, usadila jsem se u okna. Opět drobně sněžilo. Poletující vločky se třpytily ve svitu pouliční lampy. Byl krásný zimní večer. V dálce jsem zahlédla dvě potácející se postavy. Pořádně jsem zaostřila. Když dorazily pod naše okna, postava v dlouhém bílém plášti zavrávorala a jen tak tak vyrovnala balanc. "Do hajzlu, tady to klouže!" zaslechla jsem i přes zavřená okna. Další slova se už ke mě nedonesla.
"Co sleduješ?" zeptal se mě manžel, který právě dorazil ze sklepa.
"Nic, jen se dívám jak jsou unavení, nejspíš obešli hodně domácností!" vybavila se mi slova mojí maminky.
Manžel si obě postavy změřil zkoumavým pohledem. Pak vynesl ortel. "Houby, unavení! Ožralí jsou, že sotva stojí na nohou!
A bylo po nostalgii.