Deníčky a kroniky, kritická léta

Jo, památníčky, deníčky a kroniky. To mám taky ráda. Památníček vlastní nemám žádný. Ač jsem jich založila několik, vždy se někde na okružní cestě třídou zatoulal. Někdo ho nevrátil. Nedávno jsem si ale prohlížela stařičký památník mé maminky. Zaujaly mě veršíky, jako třeba: Nejkrásnější doba byla, když tě školní střecha kryla.
Přátelství je zlatá nit, která se někdy přetrhne, dá se sice navázat, ale uzel už zůstane.
Vzhledem k tomu že už od dětství mám ráda práci s písmenky, vedla jsem si něco jako kroniku. Napadlo mě to v osmé třídě, kdy jsme psali slohovou práci na téma Můj vztah ke škole. Místo abych tvořila úvahu o smyslu získávání vědomostí, napsala jsem parodii na jeden obyčejný školní den. Co se odehraje od okamžiku, kdy zazvoní na první vyučovací hodinu, až po zběsilý úprk nezkrotného stáda hladových žáků do školní jídelny. Tato práce byla velice zdařilá, i když parodie se tam vloudila, aniž bych o to usilovala :-).

Mělo se jednat o téma vážné, k zadumání. Cituji. Po posledním zvonění urychleně žáci posbírají chatrné zbytky svých učebnic, aby se za doprovodu nešťastného třídního učitele odebrali do školní jídelny, kde vítězí právo silnějšího... Další pasáž: Svačinová přestávka byla zajisté nejoblíbenější částí vyučování. Kdo by se netěšil na čerstvý, křupavý rohlík a mléko v pytlíku! Jen cuba pomeranče hromadně přistávaly na čerstvě vymalovaných zdech třídy, jako protest proti zdravé výživě... konec citace. Tato slohová práce měla úspěch i mezi učitelským sborem a vlastně díky tomu jsem započala svou kroniku. V podobném duchu jsem zapisovala všechny důležité události. Nebyl to deníček, kterému se svěřují pocity a tajné myšlenky. Tohle byla sbírka skutečných příběhů z doby mého závěru dětství, dospívání a dozrávání. Když pak moje děti dorostly do věku, kdy je zajímaly vzpomínky rodičů, milovaly chvíle, při kterých jsem jim předčítala pečlivě vybrané pasáže. V kronice byla i spousta fotek. To byla moje druhá záliba. S fotoaparátem Praktica jsem dokumentovala na kinofilm 36 snímků, vše co stálo za povšimnutí. Po večerech jsem v koupeně, se svým otcem, na zvětšováku, při červené žárovce, vytvářela vzpomínky pro časy budoucí.
Děti bez dechu naslouchaly a prohlížely fotky. Vzhledem k tomu, že příběhy byly psané humornou formou, stále se k nim chtěly vracet. Samozřejmě že některé příspěvky byly s hvězdičkou!
O tom, jak nás po vydařeném mejdanu vyhmátl na chalupě kamarádky její otec, jsem pomlčela. Na otázku, kolik jsme toho vypili, jsme samozřejmě odpověděli, že nic. On před nás vyrovnal pár prázdných láhví jako důkaz naší nevěruhodnosti a přikázal nám, abychom do pár minut všichni zmizeli. Pak odjel. Do dnes nechápu, jak se nás do malé škodovky narovnalo osm. Nechlubila jsem se ani tím, jak jsem, co by člen kynologického klubu pod záštitou svazarmu, požila alkohol spolu se svými spolučleny. Bylo to po úspěšných klubových závodech. Poseděli jsme u ohně, psům za odměnu opekli buřta a sami oslavili úspěch mokem, zakoupeným v tamější kantýně. Slavilo se zřejmě trochu více, protože když jsem se ve čtyři hodiny ráno probudila ve své posteli, vzpomněla jsem si na to, že se mnou večer byl taky můj pes . Tím ale moje vzpomínky končily. Sotva jsem byla schopna dopotácet se ke kotci na zahradě, můj přítel nejvěrnější mě vítal bouřlivým vrtěním ocasu. Celou cestu šel chudák za mnou, před domem se zřejmě oddělil a sám odešel na zahradu do svého kotce. Jen branku za sebou neuměl zavřít. Dodnes se za to stydím Tyhle perličky a ještě pár dalších jsem dětem nikdy nečetla.Ty si pak samozřejmě nastudovaly samy. A moc se jim líbily . Ta moje kronika mi nedovolila zapomenout na prohřešky a chyby mládí, díky ní jsem byla poměrně tolerantní v době, když se podobných aktivit dopouštěl náš nejstarší syn. Vzpomínám, jak si na oslavu Silvestra pozval své dva kamarády. Pod bundou kluci propašovali láhev tvrdého alkoholu, kterou pak někde ve vsi vypili na ex ještě dříve, než se setmělo. Přesněji řečeno, většinu vypil jeden z nich a ten se pak neudržel na nohách. Pánové chtěli celou záležitost samozřejmě utajit a tak mobilem přivolali naší dceru. Ta se vytratila z domu a já jí zahlédla, jak mizí za obzorem i s naším kolečkem na hnůj. Když jsem v něm za pár minut zahlédla uloženého sousedovic Vojtu, šly na mě mdloby.
Prostřední syn po oslavě narozenin svého kamaráda, při cestě domů autobusem, nazvracel do batohu. Na štěstí do svého. Řidič musel zastavit a vyložit ho v polninách, jak chlapec smrděl. Manžel ho jel vyzvednout. Tentokráte, bohužel, použil naše auto, nikoli kolečko na hnůj. Své hýčkané přibližovadlo pak větral několik dnů!
No a přesto z našich synů i ze mě vyrostli normální přizpůsobiví občané. Mládí si někdy prostě vybírá svou daň. Je vhodné si to čas od času připomenout .
Jedna věc je ale zvláštní. V mé kronice je spousta nepodstatných zápisů, jako třeba Na narozeninách kamarádky se nic zvláštního nestalo. Snědli jsme dort, vypili limonádu a pak jsme se nudili. Zítra je pondělí, to znamená škola. Tak že zase nuda! Když se ale událo něco opravdu zásadního, je zápis udělaný z odstupem i několika měsíců a ne v takovém rozsahu, jak by si daná událost zasloužila. To znamená, že v dobách, kdy se něco dělo, jsem neměla potřebu psát. Aktivní jsem byla spíš v dobách klidu. Když se pak přihodila naprosto zásadní a zlomová událost a já si našla prima kluka, se kterým jsem zahnízdila, éra mého dokumentování pro budoucí pokolení skončila. Posledí zápis je nedokončen. Zůstal jako připomínka toho, že skončil čas her a bezstarostného dospívání..........

Když tak brouzdám historií svého dozrávání, dochází mi, že zaznamenání příběhu z dob mladické nerozvážnosti, mě zbavuje iluzí typu.: To za nás bylo všechno jiné. To bychom si my nemohli vůbec dovolit! Ale mohli. Při výchově vlastních dětí, jsem si čas od času oživila své dávno zapomenuté vzpomínky. Byly chvíle, kdy jsem je pročítala s nevěřícným výrazem ve tváři a dumala nad tím, jak to moje maminka mohla zvládnout. Zvládla to skvěle, přežili jsme obě. I já zvládla své čtyři pokračovatele rodu a zocelená prohřešky svými i jejich, přistoupila k výchově mládeže, státem svěřené. Stala jsem se pěstoukou. Dělám náhradní mámu šesti dětem. První naše dítko zanedlouho vkročí do rizikového období. Celý koloběh začne nanovo. Budu muset opět oprášit staré paměti, pročíst žloutnoucí stránky a připomenout si, že byla doba, kdy to moji rodiče prostě taky museli ustát.