Druhá šance epizoda I. - Prázdná náruč

Můj život nebyl vůbec jednoduchý. Sama někdy přemýšlím jak se všechny ty události mohly poskládat do jednoho obyčejného lidského osudu. Začátek mého příběhu byl zcela obyčejný, stejný jako u většiny ostatních lidí. Vdala jsem se a s manželem se nám narodili dva úžasní synové. Jenže, jak víme, život je plný překvapení a ne každé je příjemné. Některá dokáží byt i mimořádně krutá. Když bylo našim synům 5 a 7 let, manžel zemřel. Po čase jsem se seznámila se svým nynějším manželem. Byl mě i mým synům velkou oporou. Kluci ho hned adoptovali, tati mu sami začali říkat po měsíčním soužití. Před námi se rýsovalo spousta let společného života a my začali uvažovat o dalším dítěti. Další překvapení na sebe nedalo dlouho čekat, a opět bylo kruté a neúplatné. Těžce jsem onemocněla a musela se podrobit náročné operaci. I když vše nakonec dopadlo dobře, naděje na miminko se rozplynula jak sněhová vločky v dlani. Otěhotnět už nemůžu. Můj partner to přijal dobře, byl pro mě oporou i v této chvíli. Slova která mi tenkrát řekl, pro mě hodně znamenala. Cituji. „Mít dvě, nedej bože tři děti a tebe ne – to raději vychováme kluky a budeme si užívat.

Poprvé jsme začali mluvili  o dětech z dětského domova, touha po dítěti byla velká.– partner, však odmítá projít systémem NRP. A také jsme si mysleli, že dítě nemůžeme mít, když nejsme manželé. Postupně jsem se s smířila s tím, že už nebudu mít nikdy vysněnou holčičku ani žádné jiné dítě - rezignuji. Na místo dětské postýlky definitivně stavíme psací stůl a kupujeme si první počítač.

O pět let později se stalo něco zvláštního. Nečekaně, poprvé v životě, jsem náhodně navštívila kartářku. Byla to zvědavost. Nevěřila jsem na tyto věci. Kdysi jsem četla článek o tom, že kamarádka kamarádku přivedla ke kartářce, kterou před tím požádala, aby jí pomohla, že kamarádka je nešťastná. Což se povedlo – psychicky jí hodně pomohla a „nasměřovala“ jí správným směrem.

„Moje kartářka“ o mě nemohla vědět vůbec nic! Tím jsem si 100% jistá. Proto mě zarazilo pár věcí – o tom, jak tu s námi manžel dlouho nebude ( byl již 7 let po smrti ), syn mi bude dělat problémy se školou, ale nakonec dostuduje ( stalo se, odešel z gymplu, ale nakonec si maturitu udělal ) a největší blbost jakou jsem kdy slyšela: „34 letech se bude kolem vás pohybovat dítě“. Na což jsem řekla, že už nemůžu mít dítě a ona trvala na tom, že to tam vidí. Pustila jsem to z hlavy.

Byl červen. Byla u nás manželova maminka. Z ničeho nic prohlásila: „Lenka čeká dítě s Romem a chce ho dát k adopci“. Nikdy nezapomenu na svou reakci a šok všech přítomných. Stačilo 30 vteřin na to, abych pronesla nejdůležitější větu svého života – „Já to dítě chci“.

Lenka je mladší setra mého přítele a stará se sama o dvě holčičky ve věku 4 a 7 let, další dítě by nezvládla. Je sociálně slabá, sama si prošla dětským domovem.

Přítel je zaskočen, děti si v koupelně ještě týž den špitají, což mi prozradí druhý den starší syn, a že se shodli na tom, že chtějí jenom holčičku. Začala jsem zjišťovat informace na internetu – to byl ten první, drahý internet, kdy jsem se třásla, kolik to bude stát.

Překvapilo mě, jaký je problém vlastně dítě získat. Hlavním původcem jsou mi stánky www.rodina.cz. Otázku pohlaví tedy zavrhuji, vysvětluji i synům a manželovi a jdu se zatajeným dechem položit důležitou otázku své švagrové. Přišla jsem k ní nečekaně s další sestrou mého přítele, kterou jsem požádala, aby pohlídala neteře a já odešla s Lenkou pár metrů od jejich domu a posadili jsme se na venkovní lavici u stolu v jedné letní restauraci.

Začal pro mě velmi důležitý rozhovor, ale byl velice krátký.

„Leni, než ti cokoliv řeknu, zeptám se tě – jsi opravdu těhotná a chceš dát dítě k adopci?“

„Ano, chci, proč? Ty ho chceš?“

Za pár týdnů, na mé 33 narozeniny, podepisujeme na úřadě protokol o budoucím převzetí dítěte do mé péče.  

Budu zase máma! Blesklo mi hlavou a ten nádherný pocit se ve mě zcela zakořenil. I když pod mým srdcem žádný nový život nerostl, cítila jsem se jako by tomu tak bylo. Doma jsem všechno chystala na příchod miminka, které jsem od toho okamžiku vnímala jako moje vlastní. Mateřská láska je úžasné, díky ní jsou naše děti milované a stávají se tím nevzácnějším co máme. Nemusí jí ale nutně cítit jen ten kdo nosí dítě pod srdcem, mnohdy jí vnímají naopak ti, co ho nosí v srdci :-)) . A to náhradní mámy jsou. Můj partner se trochu drží stranou, touží po dítěti stejně jako já, své sestře ale nevěří. Já ale věřit chci, nepřipouštím si žádné pochybnosti. Celých půl roku, navštěvuji s biologickou maminkou lékaře. Jsem u každého ultrazvuku. Pohlaví dítěte se nedaří zjistit. Jenou doktor pohlaví řekl, ale bylo to divný – já slyšela zřetelně holka a švagrová kluk J. Je mi to ale úplně jedno. Na příchod dítěte je již všechno připravené a porodnice je o všem informovaná.

V polovině prosince, v době termínu, jedno páteční odpoledne, vyhledám opět Lenku a ptám se, jak je. Přiznává, že trošku špiní. A tak zajistíme holky a na večer jedeme do porodnice.

Jelikož naše situace nestandartní a náš právní systém upřednostňuje biologickou matku, byla jsem to já kdo ještě před vstupem do nemocnice „nastolil“ pravidla. „Leni, až se zeptají na jméno počkám, pokud nic neřekneš, řeknu já. Ano?“ Přikývla.

Už si nepamatuji, proč ten příjem trval tak dlouho, ale vím, že jsem sestřičku upozornila, že já jsem budoucí maminka a ptala jsem se jak to tedy bude vypadat. Ujistila mě, že rodička půjde po porodu na gynekologii a malé na kojenecké. Až o půl jedenácté mě konečně, jako budoucí maminku, pustili na porodní pokoj až kolem půl jedenácté. Byla to dlouhá noc, myslím, že jsme ani moc nemluvily. Bolesti měla občasně. Ráno, když jí po šesté hodině opět zkontrolovali a řekli, že je ještě čas.

Je sobota ráno a střídají se směny.

Do půl hodiny volám sestřičku a ta říká, že nás kontrolovali a je že ještě je čas, ale jde se podívat. Já se postavím ze strany, kde stojí noční stolek, takže jsem skoro v polovině postele. Lenka zvedne nohy a já stihnu říct::“Já tomu teda moc nerozumím, ale myslím, že vidím hlavičku“ já jí chytím jednu nohu, druhou sestřička a druhou telefonem volá pomoc  -  samotný porod nás nakonec všechny překvapil. V momentě se pokoj naplnil spoustou lidí a z pokoje byl porodní sál. Malý chlapeček leží pod Lenkou, které držíme nohy. Lenka se nadzvedne a podívá „pod sebe“. Nic neříká a lehá si zpět.

Já stále držím nohu a koukám poočku na pult, kde sestřička přebaluje zázrak a zírám. Jiná sestřička říká, ať si jdu za malým, že maminka už rodí potřetí tak to zvládne – konečně zvednou držáky na nohy a já jdu za maličkým. Maličkého chytám jen za ručičky a pokukuji po očku zase po Lence. Přišel okamžik pravdy. Rozhodující vteřiny: „Jak se bude chlapeček jmenovat?“ nekonečné vteřiny, Lenka nereaguje, jakože se jí to netýká. Otázka přichází znovu: „Jak se teda bude chlapeček jmenovat?“ Bez zaváhání odpovídám: „Pavlík“.

Sestřička píše jméno na nožičku a ptá se na příjmení a jak se to píše a vyslovuje nahlas: “…ová“. „No já tomu sestřičko teda moc nerozumím, ale řekla bych že to je chlapeček J))))“. Malý je ještě rozbalený a pindík mu bambelá mezi nožkama :)))).

Po chvíli již zabaleného zvedá, otáčí se….neeeee křičíím očima a naznačuji sestřičce, že nabrala špatný směr k Lence. Nechápavě na mě zírá a pokračuje dál a říká: „Tady máte Pavlíka maminko“ slzy se mi derou do očí. „Jakého Pavlíka?“ „Tak jak se chlapeček bude jmenovat?“ „Dan“ Tiše,ale intenzivně se mi valí slzy po tváři – sestřička se ptá: “Chcete malého na ruce?“ otázka nepatří mi, ale slyším „ne“. Zatímco matka dítě odmítá, do mé prázdné náruče ho nikdo nepokládá. Malý bezbranný uzlíček zůstává v ústraní. Sestřička odchází……

Všechno se ve mě bouří. V hlavě mám zmatek a spoustu otázek, na které nenacházím odpověď.
Jsem zoufalá, dochází mi, že malý půjde do kojeneckého ústavu, jako spousta dětí před ním. Matka nemá pro výchovu dalšího dítěte vhodné podmínky. Nechci brečet, ale přesto cítím, jak se mi slzy kutálí po tváři. Co s prázdnou náručí a ztracenou nadějí na mateřství? Co s pocitem beznaděje na lepší život pro syna, který měl být náš? Toho mě chtěl můj partner nejspíš uchránit.
Když ustoupí první nevolnost a jsem schopna opět uvažovat, stále stojím v místnosti, jsme tu samy. Nevím, jestli to bylo 5, 10,15 minut…nevím… je ticho… Lenka usíná. Co tady ještě vlastně dělám? Vycházím z pokoje, ptám se sestřičky, co bude dál. Opět slyším, že Lenka půjde na gynekologii a malej bude na kojeneckém. Jsem upozorněna, že mám zaplatit účast u porodu. Prosím však sestřičku, jestli bych nemohla malého pochovat, že jsem nechtěla a ani nedostala před Lenkou příležitost. Po chvilce volá na kojenecké. Mám spěchat – budou mít vizitu.

Dostávám bezradný uzlík do náručí a tisknu ho k sobě. Cítím něco úžasného. Na pár okamžiků nic neřeším. Tisknu dítě k sobě a vnímám jeho vůni, tlukot srdíčka i dech. Jsem první, kdo ho krom personálu drží v náručí. To už nám nikdo nevezme! Šeptám mu douška slib, že ať to dopadne jakkoliv, vždycky tu budu pro něj, vždycky ho budu milovat … Pak se opět hlásí slzy, přes které téměř nevidím.....Vše trvá snad jen tři minuty. Měj se dobře můj maličký, já tu budu pro tebe pořád.... Odjíždím s obrovskou bolestí v srdci, na oči nevidím….jedu domů k rodině, musím jím říct nejbolestnější věc v jejich životě…. Mám prázdnou náruč a tak to i zůstane…