Hoď to na váhu

Nechci se opakovat, ale zase prší!!
Nic, ani zdánlivě, nepřipomíná blížící se léto. To, že se budeme za pár dní povalovat na vyhřátém písku jedné z řeckých pláží, ve mně vyvolává spíše obavy než radost.
S nedůvěrou pohlížím na připravené haldy svršků, ladně rozmístěné po celém domě (bouhužel i v koši se špinavým prádlem) a bojuji s nutkavou potřebou přihodit na vršek pyramidy, pro každého, alespoň jednu zimní bundu. Nevyměnit tílka za roláky a nizoučké ponožky za teplé, ručně štrykované fusekle, které mám právě narvané na nohách, mě stojí nemalé úsilí.

Nejsem sama kdo prožívá podobné vnitřní pochody.
Od spolucestující pěstounky mi dnes na FB přiletěla zpráva:
"Před našim apartmánem je pěkný, velký bazén, myslíš že mám přibalit brusle?"
"No, brusle snad ne, proboha" odpovídám "ale vážně zvažuji, že z tašky vyhodím taťkovi nějaké pivo a přibalím teplé bundy. Teplé, teplejší...nejteplejší" se zájmem si prohlížím husí kůži, která mi vyrašila při slově "brusle".
Hodím je na váhu a uvidíme."
Další zpráva na FB mě rozesmála
"Pivo nech, odsyp peří z bund! "

To je lehce řekne, ale realita je mnohem horší.
Není jednoduché zabalit svršky a proviant  pro sedm lidí na deset dní, když netušíte, jaké budou v cílové stanici panovat klimatické podmínky. Aby jsme ještě nakonec, navlečení do několika barevných variantách tílek a kraťásků, napůl zmrzlí, neočekávali toužebně konec pobytu.
Což o to, naházet do tašek obsah celé skříně by nebyl problém, kdyby jsme cestovali autem.
Tam je to šumafuk. Pokud náš otec (řidič), alespoň kouskem zadního okénka, při couvání zahlédne silnici, je mu celkem jedno, kolik mu toho do auta navrstvíme.
Při autobusové dopravě je to ale jinak. Tam  jste omezeni váhovým limitem zavazadel, což je při našem počtu nepředstavitelný problém.
Prohlížím se zájmem domnělé péřovky:
Sakra, mám to ale pech!
Jsou z dutého vlákna....

A tak cpu věci do tašek a vytahuji je zas, ven podle jejich váhy.
Botasky ne, váží hodně! Krosky ano, jsou lehoučké jako pírko.
S údivem zjišťuji, že oblečení našeho otce, na celý týden, váží stejně jako dvoulitrová petláhev piva. Kdo by to byl řekl?
Tak co teď, ještě jedna flaška zlatého moku a nebo náhradní trika a fusekle? Taťky se neptám, odpověď mi je jasná. Jde směle ve stopách svého věrného druha Ozáka, který vyráží za sluncem s motem: " V jedné kapse plavky v druhé slipy, do zbytku zavazadel  zlatopramen.
Po konfrontaci s váhou, přihazuji do vietnamské pruhované tašky, která je nejlehčí obalovou technikou na téhle planetě, nakonec oboje. Jedou náhradní trika, fusekle a pivo.
Vždyť o co jde? Odpustím si pár vlastních svršků a přibalím dětem tašku sušenek na plážové svačinky. Moje nádherné tankiny jsou jako obláček, klidně mohou letět za autobusem, jak jsou lehounké.
Budu si muset vystačit jen s nimi.

"Mamíí, bereme nafukovací člun?
Prosííííím, alespoň ten malý" žadoní kluci.
Smutně pohlédnu na připravenou baterii coca coly a dělám v tašce místo na člun. Sbohem můj oblíbený životadárný nápoji, kéž bys tu na mě alespoň počkal než se vrátím, ale na takové úvahy jsem už opravdu velká holka. Dospělý synek, kterého jsme na prosluněné řecké pláže už nenalákali, si mne ruce. Prázdný barák a plná lednička! To je teď jeho nový životní styl.
Podezřívám ho, že sní o tom, že požádáme o řecký azyl.

Víte kolik váží jedna osuška, ručník nebo třeba zubní pasta?
Že ne? Já už ano.
Znám váhu opalovacího krému, teplé košile našeho taťudy i dětských sandálů.
Vím kolik mikin, triček a kraťasů musí zůstat doma, aby s námi za sluncem mohla vycestovat šiška lovečáku, kus masa nebo zásoba čínských polívek.
Zváženo, zabaleno, polepeno štítky! Jsem zvědavá jak si vedou u Ozáků. Záhadným způsobem zbylo místo i na nějaký ten kousek mé garderóby a i na botky se nakonec našla skulinka.
Sláva, nebudu muset běhat, po horkém písku, bosky !
I když při pohledu z okna bych se toho horkého písku nebála.

" Bereš si ty svoje oblíbené maskáče?" zeptám se manžela. Nikde je nevidím připravené.
" Zbláznila ses? V Řecku se to pořád mezi sebou mydlí a já tam pojedu v maskáčích. Nějaká ozbrojená složka mě bude považovat za povstalce a zabásnou mě. Zabalila jsi mi tu teplou košili?
Odpoví manžel, který právě dovlekl z garáže kyblíčky a lopatičky na písek, které jsme zakoupili loni v Itálii.
"Ani nevím! přemýšlím nahlas. Pamatuju si, že jsem do tašek narvala půlku lednice, ale košili... to vážně netuším.
"Nezabalila, tady leží" slyším vyčítavě z kuchyně
S povzdechem žádám narušitele mé práce: "Hoď jí na váhu!"
"A ty kyblíky můžeš zase odvalit, ty se mi do váhy už fakt nevejdou, leda by si je děti narazily na hlavu místo kšiltovky. Nebo myslíš, že nám před autobusem budou lustrovat i to co máme na sobě? "
Zlaté cestování autem, tam nám nikdo neodvažuje každý párek.

Taky nejmenší žádají svůj díl místa, přestože na ně autobusová doprava, jako na "cestující zdarma", nepamatuje.
Nebudou jíst, pít ani se oblékat. Jsou jako černí pasažéři, byť přiznaní na smlouvě.
Dobrá, povolila jsem malé, maličkaté hračky.
Má představa je někde u papírové panenky a autíčka z Kinder vejce....

"Héééj, kam tahnete ty krámy??? Žádné hračky! Pastelky a pexeso si vezmete! To neváží ani deset deka a místo té knížky si hoďte do batohu čtyřlístek. Letos s námi k moři jede Pinďa, Bobík, Myšpulín a Fifinka!!!