Holčička na objednávku II. - Domeček snů

Bydleli jsme v pohodlném panelákovém bytečku, kde k běžnému standartu patří, teplo i když venku mrzne, až praští, teplá voda kdykoli otočíme červeně označeným kohoutkem a balkón na kterém vypěstujete jedno zakrslé rajče ve starém kbelíku. Výhodou takového bydlení je i jeho lokalita. Zprava škola, zleva večerka. Na poštu co by kamenem dohodil, a zbytek doběhl. Doktor téměř v domě a supermarketů jak hub po dešti. Já ale toužila po malém domečku v malebné vesničce, se zahradou plnou zdravé zeleniny a čerstvém vzduchu. Bez ohledu na to, že pro skývu chleba vyrazíte za úsvitu a vrátíte se s první hvězdou na nebi. Takový domov jsem chtěla svým novým dětem vybudovat a hned jsem se do toho pustila. Po dlouhém pátrání, mi do oka padl malý domek v Krkonoších. Neokouzlil mě ani tak svým půvabem jako cenou. Úplně jsem slyšela, jak na mě volá, Jsem jen tvůj! Jen se mi vrhnout kolem krku.

Okamžitě jsem nažhavila telefon a zavolala manželovi, který opět hnal svůj kamión po nekonečných dálnicích. S jeho souhlasem jsem domek hned zabukovala. Obratem jsem vyřídila veškeré potřebné formality s realitkou a manžel už přijel do zakoupené nemovitosti. Když se před ním jeho nový domov zjevil v plné kráse, nedokázal manžel skrýt své překvapení. Byl doslova v šoku. Střecha v rozkladu, okna držela na jednom pantu, dveře možná na dvou… Topení pocházelo ještě z doby Jana Žižky. Jsem si jistá, že měl manžel jiné představy, ale na druhou stranu, co dnes koupíte za půl miliónu? U domu byla veliká zahrada. No, zahrada! Spíš takový hluboký kráter po spadlém meteoritu! Ale mě to bylo jedno. Záhonky vybuduju, rajčata i okurky budou.

Mé umělecké vlohy a pevná vůle, za krátko, proměnila náš domov v útulné hnízdečko, do kterého jsme přivedli děti. Aku šroubovák, vruty, pár hřebíků a hlavně hektolitry barvy, udělaly své. Největší problém byla střecha: Na tu žádné přikrášlovadla nestačila. Starý rozpadlý komín, tedy spíš jeho zbytek, nám dával jasně najevo, že si v zimě určitě nezatopíme. Nebo možná zatopíme, ale zaručeně jen jednou! Co ale s tím když jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná? S tímto problémem nám pomohla nadace Rozum a cit. Nový komínek naší rozpadlé střeše na půvabu moc nepřidal, ale byl nám dobrým příslibem, že v blížících se zimních měsících neumrzneme A opravdu, než jsme vymalovali, po natírali co bylo třeba a dům vybavili nábytkem, zima udeřila v plné síle. U nás v Podkrkonoší, ještě s větší razantností než na jiných místech. Náš domeček zapadal sněhem až po okna. A já začala většinu času trávit v kotelně. To si nedovedete představit, co to udělá z městskou holkou, která prožila většinu života v paneláku. Manžel byl stále na cestách. Bylo třeba platit hypotéku a tak jezdil o sto šest. O volných víkendech sekal, dřevo rovnal ho do kotelny. Tou dobou u nás děti už zdomácněly. Měly krásně zařízený pokojíček, objevovaly nový svět. Když manžel odjel a já zůstala sama, nastal problém co s nimi když jsem v kotelně. Přece jen, někdy trvalo i hodinu než se podařilo kotel roztopit. A přikládat jsem chodila tak často, že jsem mohla v kotelně rovnou zůstat. Ráno jsem si o hodně přivstala, aby bylo alespoň zavlaženo, než děti vylezou z postele. V noci jsem se do postele dostala nejdříve po půlnoci. Náš stařičký kotel neustále vyhasínal. Bylo to šílený! A ta spotřeba dřeva! Za jeden měsíc jsem spálila zásobu určenou na půlku zimy a to jsme se ani moc neohřáli! Na nohách teplé ponožky, na hlavách čepice, to byl obrázek naší první zimy. Děti se brzy přestěhovaly k nám do postele a já pochopila, proč byl ten domeček za tak příznivou cenu. Okny táhlo, dveře netěsnily a kotel si jen tak odfrkoval!

Hodně dlouho trvalo, než jsem se vůbec naučila s tím neřádem spolupracovat. Po hodině se mi podařilo kotel konečně roztopit, někdy jsem hořela dřív já, než dřevo, plameny mi ožáhly vlasy, řasy a připálily obličej. Do druhého dne jsem neviděla a plazila se po poslepu v kuchyni. Každý den jsem smrděla od hlavy až k patě, vlasy i po umytí byly smradlavé. Děti mi dávaly pusu na dobrou nos a říkaly. Maminko, ty jsi opékala buřty? Za čas strávený v kotelně naši drobečci stihli vylít šampony, odřít vanu a rozbít televizi. Stačilo nechat děti bez dozoru a průšvih byl hotový. Vzpomínám si na to, jak jsem se celý den těšila na svůj oblíbený seriál. Večer ale vypnuli elektriku. Byla jsem doma sama, jen s dětmi. Při baterce jsem chystala večeři a děti se myly. Při svíčce jsem obsluhovala kotel, málem jsem se zřítila do kotelny, jak jsem neviděla na cestu a šlápla vedle. Jak jsem pak tak seděla v kuchyni a truchlila nad ztrátou celé epizody z mého seriálu, všimla jsem si, že sousedé všude svítí! Bylo mi divné proč je u nás tma, když elektriku řádně platím! Ti dva malí ďáblici si hráli se spínačem, zatímco já trávila čas roztápěním kotle, vyhodili jističe! Ani jsem netušila, že jsou tak šikovní. Ten den jsem chtěla umřít!
Když jsem zrovna netopila, tak jsem lopatou odhazovala závěje sněhu, aby byla vidět alespoň okna našeho stavení. Ještě že manžel o víkendech štípal dřevo, protože to bych vedle vaření, praní a práce kolem dětí už nezvládala. Občas zaskočil jeho syn a trochu vypomohl. Byly chvíle, kdy jsem toužila po svém starém pohodlném hnízdečku uprostřed sídliště. Rajčata a okurky mi byly ukradené stejně jako čerstvé horské ovzduší. S končící zimou už vážně nebylo čím topit. Byla prázdná kotelna i peněženka. Náš kotel schramstnul úplně všechno. A tak jsme s dětmi obíhali zahradu, sbírali kdejaký klacík, abychom si doma alespoň zavlažili. Manžel si nakonec půjčil 10 tisíc od své matky a koupil nám ještě jednu fůru dřeva. Pak už konečně dorazilo jaro!