Holčička na objednávku IV. - Jak jsme se stali sponzory!

Už na začátku našeho zařazení mezi pěstouny jsme měli tu čest poznat naše biorodiče. Bylo to už při podepisování souhlasu s pěstounskou péčí. Byli zásadně proti. Ale hlavní, že nám souhlas podepsali a mohli jsme si jet pro naše zlatíčka do dětského domova. Po měsíci našeho soužití s dětmi rodiče jen zavolali a vyžadovali k telefonu Anetku, protože Dominik ještě nemluvil. Proběhli jen věty typu: Jak se máš, co děláš. Jelikož k nám jezdili sourozenci našich dětí na hostitelku, tak rodiče volali častěji, což nám dvakrát příjemné nebylo. Ale ustáli jsme to.

Koncem února se narodil rodičům další chlapeček a šel do kojen. ústavu. Léto bylo před námi a my jsme projevovali zájem o narozené dítě, ale věděli jsme, že šance je minimální. Tou dobou u nás byly děti pár měsíců a podle psychologa si k miminku, které nikdy neviděli, neutvořily žádnou citovou vazbu. Bylo tedy zbytečné, aby sourozenci vyrůstali pohromadě. Jejich rozdělení prý nedojde k žádné citové ujmě. Chlapeček byl navíc umístěn v jiném kraji což naší šanci na sjednocení sourozenců ještě snižovalo. Biorodiče měli zájem, aby děti vyrůstaly společně. I když s nimi je někdy těžké pořízení, v této věci nás plně podpořili. Dali nám písemný souhlas s tím, aby šel jejich syn do naší rodiny a sami o tom i uvědomili úřady. Ale i přes veškerou snahu malého dali do jiné pěstounské rodiny. Bylo to nás rozčarování. Došlo nám, že o zájem dětí tu moc nejde.

Kluci k nám dál jezdili na prázdniny a po tom, co jsme si rodiče dětí, kvůli chlapečkovi, pustili do života, podstatně přitvrdili. Koncem léta, kdy kluci u nás byli na prázdninách, zjevili se večer rodiče za našimi dveřmi. V té době jsem doma měla jen Dominika. Anetka byla s manželem ve Francii. Kluci se na rodiče vrhli jak supi a mně nezbývalo nic jiného než je pozvat dál do domu. Žádný autobus ani vlak už nejel zpět, tak mi nezbývalo nechat rodiče na azyl u nás. Hostila jsem je a nechala vykoupat v naší krásně vaně, což pro maminku byl neuvěřitelný zážitek!!! Druhý den jsem udělala řízky s bramborovým salátem a přemýšlela, jak je dostat pryč z domu. Měla jsem pocit, že sem tam pěkně usadili a plnými doušky si užívají mého neuváženého pohostinství. Řekla jsem, že musím jet na nákup, ať jedou taky. Naložila jsem všechny do auta a hurá do města. Hned jsem směrovala k nádraží, protože jsem měla zjištěný už předem spoj k jejich domovu. Koukali na mě nevěřícně. Nechápali, proč mají jet domů. Vždyť si tak pěkně rozumíme. Tatínek mi sdělil, že nemá žádné peníze, na cestu k nám musel dát mobil do zastavárny. Vytasila jsem 500 Kč a řekla, tady máte na cestu a na pivo. Zamávali jsme s radostí a frčeli zpět k domovu. Kluci byl sice smutní, ale nejsme Azylový dům. Byla to ale velká chyba. Tím, že jsem jim dala peníze na cestu, připravila jsem naší rodině těžké chvilky. Rodiče to pochopili tak, že ve mně našli sponzora. Budou k nám jezdit kdykoli budou mít chuť. Přespí v našem domě, budeme je hostit a ještě jim dáme kapesné. Nedošlo jim, že těch 500 Kč jsem raději oželela, než bych si je zase dovezla domů. Samozřejmě, že s další jejich pobytovou návštěvou jsem nesouhlasila.

Od té doby dá se říct, že nás neustále bombardovali SSM "zavolejte, uživatel nemá dostatečný kredit". Když jsem zavolala zpět v obavě, že se jedná o něco důležitého, začali mi vyhrožovat a sprostě nadávat. Jsou to přece jejich děti a my jsme povinni jim umožňovat telefonáty a návštěvy u nás, atd...

Proběhla ještě jedna nečekaná návštěva hned po Štědrém dnu po obědě. To už byl manžel doma. Rodiče přijeli i s klukama, kteří měli batohy na zádech, jakoby k nám jeli na delší dobu. Mezi dveřmi se manžel přetahoval o dveře s tatínkem, který nám začal opět sprostě nadávat a vyhrožovat. Děti lítali po baráku a Anetka se bála, že jí odvezou pryč. Rodiče hodili tašku se starými hadry na zem, že to jsou dárky pro děti k vánocům. Byli to hadříky na děti o pár let mladší, než jsou naše, tak že nepoužitelné nebylo nic. Od té doby k nám kluci nejezdí. Postavili se na stranu rodičů. I oni měli představu, že jsme povinní se o jejich rodiče postarat. A rodiče bohudík taky ne. Dokonce už ani delší dobu nevolají!!! Ani k soudu se nedostavili. Děti jsou klidné a v pohodě a my také.