Jen bílé dítě je zárukou kvality!

Kus života jsem prožila v místě, kde se po setmění ven nevychází. Kde není pískoviště bezpečným místem, protože je plné injekčních jehel a střepů od láhváčů. Kde černé matky svolávají svá dítka k večeři dost vulgárním způsobem a kde rómská omladina vyřvává dlouho do noci pod okny panelových domů. Černé, umouněné děti s věčným soplem u nosu vybírají popelnice a co nedržíme pevně v ruce, zmizí hned, jak to na chvíli pustíme z dohledu. Nikdy bych do pěstounské péče nepřijala černé dítě. Nejsem sebevrah! Tedy alespoň ne záměrně! Do žádosti si dávám pouze našeho etnika a pro jistotu to třikrát podtrhávám!
Jan bílé dítě je přece zárukou kvality. Mysleme na geny!
Jenže co je mé přání proti vůli úřadů? A tak se stalo, že máme děti jak bílé tak černé. Bílé děti máme od malinka, ty snědší pleti si přivážíme ve školním věku. Vy tedy máte odvahu! Slyšíme ze všech stran. My ale víme své. To naše krásné bílé děti, které jsme přijali s nadšením a vděkem, drtí naše mateřské city krádežemi a neustálou lží. Tam kde mají ostatní lidé květináče s fíkusem a honosným ibiškem, tam my umisťujeme trezory s číselným kódem. Nejdříve jeden, za pár měsíců druhý, o poznání větší. Zamykáme úplně všechno. Co se nevejde do trezoru, je uložené ve skříňce se zámkem. Klíček od skříňky je samozřejmě v trezoru! I naše tmavé děti mají smůlu. Stejně jako my chodí s klíči u pasu jako kasteláni. Odemknout, zamknout, uklidit klíč do trezoru! Hlavně nezapomenout! Krádeže ve škole i v obchodě, to patří k našemu životu stejně jako jaro, léto, podzim i zima. Jak hluboce jsme se mýlili!