Jsou přece dušičky!

Po tom co děti přišly do naší rodiny, zažívaly spoustu toho, co bylo POPRVÉ. Byly poprvé na pouti, v ZOO, u moře, v kině a taky na hřbitově.

„Co si vezmeme na sebe?" starala se Medunka, když jsme jí oznámili, že pojede s babičkou na hřbitov. „Něco hodně teplýho a pořádný boty, taky rukavice a kulicha. Na něj nezapomeň!" zaúpěl manžel hledíc z okna na tu předčasnou sněhovou nadílku a na své letní pneumatiky. Přezouvačka bude až za pár dní, pokud tedy sníh sleze. V opačném případě bude muset přijet auto-baťa k nám na dvůr.
„A kolikrát tam budeme spát?" zajímá se Dominik, který ještě vstřebává zážitky z prázdnin. Manžel odtrhne konečně pohled od toho bílého nadělení a nevěřícně zírá na naše nadšené dítě. „Chceš tam spát? Tak to si ještě počkáš!"

Babička na verandě vetkává chvojí do proutěných košíčků a výzdobu dovrší sušenou květenou. Ještě mašli s nápisem VZPOMÍNÁME a dílo je hotové. „Můžu si tu jednu mašličku nechat?" Malenka, naše sběratelka miluje úplně všechno.
„Dám ti jiné, růžové mašličky, ale musíš počkat až dodělám věnečky." slibuje babička.

„Hotovo" babička sklízí zbytek chvojí i slaměnky. Nazdobené košíčky strká do velké tašky a přidává několik hřbitovních svíček. Mašličky na stole nejsou! „Tak honem, autobus nám jede za necelou hodinu!"
Do pár minut už čtyři děti stepují u vchodových dveřích, v oblečení vhodném spíš na lyže než na dušičky. Monty, Daneček, Medunka a Dominik se tetelí blahem, jedou na hřbitov. To bude něco!

„Tak honem!" Babička bere tašku, Monty batoh se svačinou. Já narychlo uvazuju šály, soukám klukům palčáky a narážím kulichy přes půlku hlavy. Venku to fakt fouká. Jsem ráda, že nikam nemusím. Konečně za dušičkovými výletníky zapadnou dveře a já se vracím do tepla domova. Po celém bytě zní hlasitá hudba. Písničky z pohádek! Holčičky se zmítají v rytmu tance. Přes čela mají uvázané mašle s nápisem VZPOMÍNÁME a v ruce rohlík z nugetou, co jim namazal táta k svačině.
„To ty?" ptám se manžela a ukážu na ozdobené hlavy „No ÁÁÁ, Malenka chtěla růžovou, ale ta tu není. A když jsou ty dušičky, tak to snad nevadí.
Nevadí. Nic nevadí. Doma je klídek. Dívky tančí a pojídají rohlík. Manžel dumá jak přezout svého miláčka, aby nemusel nákup valit růčo a já si vařím kafe. Sedím v kuchyni a myslím na svého tátu, který tu naší dětskou smečku nikdy nepoznal. Na lince hoří voňavá svíčka a tu a tam do kuchyně nakoukne hlava s nápisem VZPOMÍNÁME!
„Jsou přece dušičky!" jak pravil náš otec.