Konečně odjezd

"Zdechovice, klidně by se to tu mohlo menovat Zdechlovice" odtušil Ozák, když jsme před vesnicí míjeli dva divočáky.
"Hele, zastávka" upozornila jsem našeho šéfa vozu a prstem bodla do naprosté tmy. Zdechovické pouliční osvětlení začínalo a končilo zřejmě na návsi.
Plechová bouda, ala autobusová zastávka a jediné rodinné auto široko daleko, nás vmanévrovalo ke stanovišti.
"Zastav, já se zeptám, jestli taky čekají "
"A co by tady jinak asi dělali ve čtvrt na dvě v noci...s dětmi" Ozák se na mě zašklebil.

Všichni v našem autě spali.
"Ahoj, jedete k moři?" neodpustila jsem si přiblblou otázku k pánovi, který okolo plecháče honil dva kluky.
"Jo, jedeme.." udýchaně zahlaholil chlápek , když běžel třetí kolečko.
 Když se mu podařilo lapit alespoň toho se sádrou na ruce, zastavil se.
"Dobrý den, já jsem Zdeněk..." mrňous se mu vyškubl a Zdeněk mi zmizel ve tmě.
"Chudák, co se mu stalo?" ptám se, ale taťka od kluků už byl příliš daleko, aby mě zaslechl.

Klaply dveře u auta a vystoupila moc hezká paní s dalším spícím klučíkem na ruce.
S tou se mi podařilo seznámit, prohodit pár slov, pokud se dá mluvit o rozhovoru, když vám desetileté dítě neustále skáče do řeči, mluví a mluví a mluví.
Tak to bychom měli další pěstouny, které internet odtajnil, pomyslela jsem si.
"Co se mu stalo?" zvědavost mě nepřecházela...
"Předevčírem si zlomil ruku na klouzačce" usmála se Jana a nadhodila si kňourajícího spáče.
Janě  se nad hlavou objevila svatozář a neopustila jí po celou dobu našeho mořského dobrodružství.
Tam, kde já bych už kolabovala, ona vždy s úsměvem zažehnala problém.
Jo, holt to má zmáknutý.
Tři hyperaktivní kluci, od tří do deseti let, to musí bejt nářez.
A taky, že byl.

Když už přes silnici přeběhla asi osmá kočka, projelo jedinné auto, během hodiny a zásoba Ozákových cigaret se povážlivě ztenčila, objevil se v zatáčce CK LOTOS, modrý sen.
Za oknem jsem zahlédla poskakující malé Gubánky, jak nazývá Ozák naše přátele a já hnala polospící deti do autobusu.
Mamuty s mláďaty (vietnamské tašky a jejich menší kopie), jsem zbaběle opustila a nechala na chlapech, aby se porvali s autobusákama.
No co, na každé tašce bylo jiné jméno. Chytře jsem označila zavazadla jmény pěstouňat, aby Zemanovi nezabrali polovinu zavazadlového prostoru.
Druhou jistě zabrali Gubánkové.

"Madlo, neni tu místo, kam si to dáš?" loudila Vlaďka nápad na uschování sedm krát svačinovou nálož.
"Nevim asi si na to sednu..."
Rozhlédla jsem se po autobuse.
Spodní část autobusu patřil domovu důchodců, vršek nám a těm, kteří asi zlobili, jinak si nedovedu vysvětlit pár manželů, kteří svůj rozpuk mládí prožili ve druhé světové válce.

"Ty vo...le!" ulevil si Ozák a oběma rukama zasunul břicho za svým tělem na sedadlo vedle Jirky Gubaniče.
"To bude cesta, tohle nepřežiju" optimisticky ho povzbudil kamarád a ssss, zaslechla jsem zasyšení první z milionu plechovek s pivním mokem.
Spolkla jsem připomínku a přivřela oko nad rozjíždějícím se "kozlíkovým" dýchánkem.
Alespoň nebudou prudit chlapi, když už kývli na cestu autobusem, pomyslela jsem si a vřele se na oba usmála.

Rozjeli jsme se a klimatizace zafungovala.
Super, nebude to tak hrozné.
"Mamíí, mně se chce na záchod" Rozinka se zkříženýma nohama povlává u mé sedačky.
"Tak jdi. Opatrně dolů, hned vedle schodů je záchod"
Ančovičku jsem si nadhodila na klíně a posunula si palec u nohy o dva centimetry, abych nestála v těstovinovém salátu.
"Mami, mně se taky chce.." ne nadarmo jsou dvojčata spojené nádoby. Akorát, že některé se specializují na myšlenky. Ty naše jsou spojené močákem.
"Jdi...Ne, počkej, Roza ještě nepřišla...Co tam dělá?"
Odunula jsem ze sebe dítě a sestoupila do podpalubí autobusu.
Už na schodech jsem slyšela upěnlivé: "Mamííí, mamííí, fňuk..fňuk"
Roza se zamkla otáčivým mechanizmem zámku na hajzlíku a nemohla ven. Naštěstí se dalo otevřít zvenku.
Rozhlédla jsem se po okolních cestujících. Proč jí nikdo neotevřel?
Starožitnosti v nebližších sedadlech jí musely slyšet.
Nikdo se ani neotočil...

"Buch!" odpadkový koš, pět minut po odjezdu zpola zaplněný prvními ubrousky od svačin, spadl na zem.
"Proč ten vodpaďák stojí v uličce? To pro něj neni nikde jinde místo?"
Zavrtěla jsem se zpátky k Ančovičce a málem jsem si sedla na malou zrzku, která mezitím obsadila mé místo.
"Čau" zakřenila se holčička a zamávala mi.
S povzdechem jsem se zaklínila vedle Mauglího a rozdala žvýkačky.

"Ančovička si tou žvejkou oblepila kolena" hlásí Perunka a Rozinka se rozhodla jít příkladem a gumu z pusy vyhodit do, po autobuse,  levitujícího koše. Vytahuje z pusy vlákna žvýkačky a roztírá je po okraji nádoby na odpadky.
Nechápu to.
Vždycky je spolknou, vždycky!
Znova vstávám a dřu Ance kolena vlhkým kapesníčkem.
Nobelovku za mokré ubrousky!
Otřela jsem kolena, Roze hubu a ruce, když byla na záchodě. Bůh ví, na co tam makala.

Po první hodině jízdy, řevu dvou dětí, které se nepotřebovaly zřejmě ani nadechnout a neustálého proudění děcek na záchod, pro jídlo a na jiné sedadlo, ke kamarádům, jsem to vzdala.
Usínám.
Pokud řidiči ty haranty nevysadí, tak nikam neutečou.
Usínám a před očima mi poskakující autobus evokuje mořské vlny....