Krabice plná vzpomínek

A máme tu opět čas vánoční. Úžasné chvíle plné nostalgie, vzpomínek a přísně střeženého tajemství. V první fázi nám taťka snesl z půdy naše vánoční poklady. Několik banánových krabic plných ozdob, betlémů, vánoční dekorace i zdařilých výrobků našich dětí, které si každoročně prohlížím. Některé z nich používám k výzdobě našeho domu. Nejsem zrovna puntíčkář, tomuto pokladu však věnuji mimořádnou péči. V banánových krabicích je ukrytý průřez celým mým životem.
Ještě dnes cítím opojnou vůni jehličí, která zavanula z ohrady kde se dříve prodávaly vánoční stromky. Nebylo to stejné jako dnes, kdy v klidu projdete prodejním místem, vyberete stromeček podle svého uvážení, prodavač vám ho úhledně zabalí a vy s ním důstojně odkráčíte do svého obydlí. V dobách mého dětství přivezl stromečky náklaďák. Postávající promrzlé hloučky lidí netrpělivě vyčkávaly, než je řidič s prodavačem vyloží a odstraní závoru, která blokuje vstup do poměrně malého areálu. Stromečky nejsou balené po jednom. Jsou svázané provazem po několika kusech. Když dá prodavač pokyn a nedočkaví zákazníci zaplní ohradu, nastane zmatek. Nakupující čekají, až prodavač nožem přeřízne provazy. To je okamžik, který se nesmí podcenit, ale ani propásnout. Uvolněné stromky se vymaní ze svého zajetí a rozletí se na všechny světové strany. Běda tomu kdo jim stojí v cestě! Teď a nebo nikdy! Každý z lidí stojících kolem má jedinou příležitost pochytat tolik smrčků, boroviček i jedlí, kolik stihne a hned pak s úlovkem zmizet na bezpečné místo. Pak příjde okamžik pravdy. Mezi neuvěřitelnými díly přírody se nachází nejrůznější paskvily, které vánoční stromeček nepřipomínají ani při sebevětším zapojením fantazie. Stromky nebyly pěstovány jako dnes za tímto účelem ve speciálních lesních školkách. Lesníci se naopak zbavovali špatně rostlých kusů. Kdo neměl protekci, jen stěží získal důstojný stromeček na kterém by ozdoby nevypadaly jako po náletu válečných bombardérů. Pokud se mezi pochytanými kusy najde alespoň jeden trochu schopný, dá se mluvit o velkém štěstí. Ostatní čeká úprava stromku v domácí dílně. My jsme obvykle neměli šťastnou ruku ani známého hajného Robátka a tak máma s tátou každý rok navrtávali do kmene díry a upevňovali náhradní větve, aby byl smrček alespoň trošku symetrický.

Ozdoby, to byla směsice různých tvarů i barev. Stromeček nepodléhal žádným výstřelkům módy a nebyl oděn do kostýmů ladících s interiérem. Stříbrné vánoční řetězy se snad dědily z generace na generaci, soudě podle stupně opotřebování. Kousek opelichaného řetězu střídal kus oholené prázdné nítě a pak zas následovalo pár cenťáků řetězu. Vidím to jako dnes, stejně tak stokrát použité a opět uklizené zmuchlané lamely. Hořké, čokoládové figurky nám nechutnaly, přesto patřily neodmyslitelně ke kouzlu vánoc. Velkou evolucí prošla i samotná světélka. Od dvanácti lucerniček, svítících koulí nebo třeba červených houbiček až k několika stovkám barevných či zlatých miniaturních letek, které dnes svítí i blikají v nejrůznějších variacích. To svíčky a prskavky dodávaly dříve stromečku žádané osvětlení i kouzlo. A nebylo to o nic méně působivější než dnes. I my jsme netrpělivě vyhlíželi Ježíška, který musel dárky sehnat v poloprázdných hračkárnách a zabalit je do voskového vánočního papíru použitého již při některých z předešlých vánoc. O existenci adventního svícnu jsme neměli ani zdání, betlém jsme viděli pouze v televizi a v žádných oknech neblikala světélka. Jen pár šťastnějších mělo za oknem červenou papírovou hvězdu s obyčejnou žárovkou, zakoupenou v NDR. Taky jsem po ní toužila. Vánoce kdy poprvé ozdobila naše okno v kuchyni, patřily k těm obzvlášť šťastným. Ten rok jsem poznala svého budoucího manžela. Genetického zakladatele našeho rodu! I tato hvězda odpočívá v jedné z banánových krabic, hned vedle nefunkčních elektrických lucerniček, které už nikdo neopraví, ale rozloučit se s nimi nemůžu. Ozdoby ve tvaru sněhuláka, zasněženého domečku a šišky s uraženou špičkou, na náš novodobý stromeček už léta nikdo nevěší. Kdykoli je ale vidím v krabici s ozdobami, dýchne na mě atmosféra vánoc již dávno minulých. Jediné co provázelo vánoce mého dětství, otvíralo cestu k vánočnímu tajemství našich vlastních dětí a teď na římse krbu, čeká na štědrý večer dětí přijatých, je starý mosazný zvoneček. Zub času zahlodal i u něj. Přesto jeho cinkání patří k tomu nejkrásnějšímu zvuku, který nás i všechny naše děti provází životem.
Prohrabávám se krabicemi a vzpomínám na dětství našich dětí. Do rukou beru, už snad posté, všechny vánoční ozdoby, které ve škole i doma vyrobily. Výrobky z papíru, keramiky i ořechových slupek. Ty povedené i ty co za moc nestojí. Pro mě mají ale nevyčíslitelnou hodnotu. To jsou moje vánoce, moje vzpomínky a můj život!

Když jsem se přes historii v banánových krabicích, prohrabala až k současnosti, zjistila jsem že není třeba nic dokoupit. Ozdob máme na několik zlatočervených stromečků a dekorace na krbovou římsu, okna i verandu přibývají téměř geometrickou řadou. Už jsem si zakázala cokoli kupovat, přesto každý rok svou adventní sbírku o pár kousků rozšířím.
Po celém domě už vonělo cukroví. Babička odstartovala pečící maraton. Mazalo se linecké, loupaly se ořechy připravovala se čokoláda na polevy. Děti byly vytrénované z letního pečení. Babička je zapojovala do všech pomocných prací.
Dcera vyrobila nový adventní svícen a krásný věnec na vchodové dveře. Já namotala barevná světýlka na naší tůjku před vchodovými dveřmi. Byla zas o kousek větší. Když jsem vyndala světýlka z krabice, vzpomněla jsem si na to jak si je kluci před rokem šťastně přiváželi z prvních vánočních trhů. Možná bych je měla taky uložit do banánové krabice mezi své vzpomínky. Jednou snad! Tyhle vánoce budou ale před naším domem svítit Ježíškovi na cestu.
Seznam dárků byl tentokráte o dost delší než jindy. Monty se skromností moc nezabýval. Počítač s internetem, mobil s foťákem, velké popeláře, hasičské auto a vrtulník, považoval za pár maličkostí, které by chtěl pod stromečkem najít.
Medunka byla přece jen střídmější. Přála si těhotnou Bárbie s kočárkem a zařízený barák pro Bárbie i s autem.
Malenka chtěla žvejkačku a růžovou pastelku. Kluci si řekli o vojáčky, tanky a hlavně aby bylo na stromečku hodně bombónů.
Náš taťka zatoužil po jachtě kotvící u opuštěného ostrova a nebo raději rovnou ten ostrov. S pohodlným křesílkem, plnou lednicí a velkou LCD televizí.

Uklizeno, napečeno, navařeno, ozdobeno, zabaleno!
Po domě od rána voní purpura a z CD přehrávače vyhrávají koledy. Děti lítají po domě, nemají nikde stání. Občas někdo někoho srazí k zemi, sem tam někdo nevybere zatáčku. Hájení stromečku kluci nesou jen s těžkým srdcem. Toužebně vyhlíží kdy spustím oči z našeho obrovského smrku plného nejrůznějších lákadel. Já ale o jejich záměru vím a tak na hájení nazdobeného skvostu osobně dohlížím. Až se rozbalí poslední balíček, vrhnou se na něj jak supi. Do té doby se ho žádná nenechavá pacička ani nedotkne! Argumenty našeho Šprýmaře, že potraviny podléhají zkáze a je v našem zájmu aby to kontroloval, mě opravdu nedojímají. Občas musím z některé větve vyháknout našeho mladého zrzavého kocourka Edu, ale jinak mé přání o nedotknutelnosti stromečku všichni plní. V pozdních odpoledních hodinách se začíná stmívat. Děti už jsou přejedené chlebíčků, oříšků i brambůrků. Zlaté prasátko k nám letos zase nezavítá! Na adventním svícnu hoří všechny čtyři svíčky. Za oknem problikává keramický sněhulák, který už několik let ukazuje Ježíškovi, kam má uložit ty haldy dárků. Svítí i keramický betlém s Ježíškem v jesličkách. Nájezdy zvědavých kluků přežily všechny ovečky i oslíčkové. Ve škopku plavou lodičky vyrobené z půlek ořechů. Ta moje se pořád potápí. Dcera připravuje sváteční tabuli. Letos musela srazit tři stoly dohromady aby jsme se vešli. Na bílém ubruse se krásně vyjímá zlato červená výzdoba. Celý stůl je posypaný zlatými mincemi. Jako každý rok, umístila na každý konec stolu zlaté čokoládové prasátko. Vánoční zvyk z jejího dětství. Půst nikdy nevydržela, ale bez zlatého prasátka by pro ní vánoce nebyly úplné. Z nutného kompromisu se stal zvyk, který si tentokráte ona odnese do své vlastní rodiny. Stane se tradicí pro její děti. Dědictví z domova!
V kuchyni už voní řízky. Smaží náš otec. Je to už léta jeho výsostné právo. Děti na chodbě zapalují prskavky. Doma by propálily lino. Z každých předešlých vánoc na něm máme alespoň jednu vzpomínku. Tou dobou s dcerou rovnáme dárky pod stromeček. Každý už má své stálé místečko. Letos tři místa přibyla. Náš taťka má svou hromádku na křesle, já na sedačce. Pod stromeček se ani při dobré vůli všichni neposkládáme. My si nadělujeme po celém obýváku! Malý Toníček už je nedočkavý. Večeři by nejraději vynechal. Nakonec i s ostatními dětmi usedá k štědrovečerní tabuli. V obýváku stále ještě hrají koledy, stromeček už nádherně svítí a dárky zaplňují každý volný kout.
Pak nádherný zvuk stařičkého zvonečku vnese do našeho středu to pravé kouzlo vánoc. Co je světlo stromečku proti rozzářeným dětským očím? Tenhle okamžik nechci nikdy zapomenout! Kéž by se dal přibalit do mé krabice vánočních vzpomínek!