Poklady ze Sběrného dvora epizoda II. - EXPEDICE SMEČNO

Moc jsem se snažila, aby měly děti celé prázdniny vyplněné. Mimo aktivit jako jsou výlety, respitka, sjíždění českých řek, lenošení, koupání, sběru borůvek a hub... čekala na nás mega akce, mnou pracovně nazvaná: "Zámek hrůzy". Setkání pěstounských rodin ve Smečně v Domu rodin mne zprvu nadchlo."To je ono, to je příležitost ty lidičky poznat" Já bláhová. Skutečnost předčila všechny mé představy. Moje fantazie, která po SKYPU, vyfantazírovala v mé hlavě super ženy, super matky, pěstounky hodné řádu myšího kožíšku.

Nejprve jsem zabalila všechny propriety určené na týdenní pobyt. Ozákovi, který si již odškrtával čárky, kdy už konečně vypadneme, zasvítila očka : "Vy jedete na čtrnáct dní ?" „Ne, zklamu tě,  je to na týden a ty pojedeš jako doprovodné vozidlo, protože v autě zlobí spojka" Ozák neprotestoval, alespoň se ujistí, že se nevrátíme.

Upozornila jsem své internetové pěstounské přítelkyně, že mě poznají lehce - budu ta s tím velkým autem a hodně dětmi :).

Rozdala jsem blicí léky ( minule Peruna zvracela třikrát do krabice s oblečením - čistým ), rozdala pití, sušenky, žvýkačky, pustila pohádku na DVD v autě a vyjeli jsme do dvacet kilometrů vzdáleného Smečna.

Ve Smečně bylo doslova narváno. Velká auta a všude děti, které ječely, lítaly jak smyslu zbavené ( netušila jsem, že u některých je to stav trvalý ), batohy, tašky, boty, hračky...Ozák zahučel : "Tak si to užij" a zbaběle prchnul, obdařivší mne vzdušným polibkem neboť mezi námi právě prosvištělo cosi na odstrkovadle.

Ubytovali jsme se a dali první kávu. Opravdu jsem nemusela mít strach, nikdo nepřipomínal paní Úžasňákovou se superschopnostmi. Naopak již v předchozím díle uvedená sifonová lahev na tričku jedné z nich, dávala tušit veselý týden. A taky, že jo. Zapomněla jsem pouze šampon, ale ten mi promtně nabídla Vlaďka - bylo to ostatně to jediné co mohla nabídnout, když její kufry rády cestují :)

Rozepisovat se o nekonečných debatách na téma: pěstouni, vláda, novela, úředníci....to by bylo na román. "Sifonku" v oblečku spíchnutém ze slunečníku a ještě zbylo na čepeček, hlášky : "Jéééžiši, já zapomněla vzít Ferdu na oběd... neviděli jste ho někdo?" „Čí je tahle holčička?“ "Nerozčiluj mě nebo si vodvezeš moje děti" „Kde je ta dvouletá potvora?“ „Jo, jezdí ve výtahu !" „Půjčte mi někdo oblečení, zapomněla jsem oba kufry s hadrama doma!" „V autě jsou zavřený dvě děti, kdo má klíče....“

Aby toho nebylo málo, náš Toman se zamiloval do místní děvčičky. Zahořel láskou celých svých 13ti let. Jeho vyholené podpaží a vyčištěné zuby dávaly tušit LÁSKU NEJVĚTŠÍ....Vlastně jsme Toma znovu viděli při odjezdu domů…
Ančovička se svým: "Ty jsi krásná, ty jsi hodná, ty jsi moje maminka?" Rozina sedící u stolu, v ruce vidličku a před sebou talíř polévky :), Mauglí vyslyšel volání rodu a po tmě bychom ho nenašli, Perunka, které zářila hvězda úspěchu... i to patří úsměvů našeho pobytu. 

Předposlední den přijel Ozák, rozvířit stojaté vody naší "poklidné" dovolené. Než se probrodil dětma a než identifikoval naše vlastní, byl odchycen Vlaďčiným manželem, který ho odtáhnul do bezpečí - na terasu, kde jako "krabičku poslední záchrany" uchovával pivo v PET lahvi.

 
Zlatavý mok rozradostnil Ozáka a jednodenní pobyt mu začal připadat mnohem příjemnější. Koneckonců, oba další manželé také vítali snížení početní převahy. Celou dovolenou totiž "vyžral" jen jeden z přítomných pánů a jak se ukázalo po pár dnech, nevím, nevím jak by dopadl. Tento jediný kousek testosteronu začal nosit po dvou dnech RŮŽOVÉ ŽABKY a tím se nesmazatelně zapsal do historie Sběrného dvora ve Smečně.

Nasmáli jsme se a i odpočinuli. Nikdo se nepletl do výchovy jinému a rady si každý rád poslechl, protože co když zrovna toto bude platit na mé dítko. U rodičů od přírody je něco takového na velkou hádku. Nikdo nechce poslouchat, že zrovna on má nejpříšernější dítě na světě, ale pěstouni, pěstouni jsou lační informací o nezvedených dítkách, o scénkách a hysterákách o životě s trezorem v obýváku a ledničce na zámek. 

Pěstounská setkání jsou  poznáním sebe sama a také, že vždycky je na tom někdo ještě hůř a to potěší.

I já doma poklekla před holčičkama a prosila je za odpuštění, že jsem kdy jen pomyslela, že jsou zlobivé, nevychované, neslušné, ulhané, uječené a bůhvíco ještě

P.S. Proč Sběrný dvůr ?
Lidi se odpradávna dělí na LOVCE a SBĚRAČE. Jsem sběrač a jsem ráda. Už jako dítě jsem sbírala kdeco. A zůstalo mi to napořád. Pohledy, kameny, korále, mušle, gramofonové desky, staré fotky.... Miluju starý nábytek a obrazy, odvážím od popelnic  věci, které se už nikomu nehodí a mé srdce plesá při návštěvě Blešího trhu. Jen pohled na poklady ze starých domů a půdní nálezy mi zrychluje tep.

Já miluju věci s duší. Stůl, na kterém jedli mí předci a zažloutlá knížka, 
která voní jako prádlo na chalupy.

Tak jako židle s protrženým výpletem, která trůní v našem obýváku a každý obdivuje dokonalou práci toho, který jí vyrobil a toho, který jí vrátil zpět do našeho života. 

Děti, které se nám, pěstounům nenarodily, jsme neulovili. Sebrali jsem je. Naše cesty se protnuly shodou náhod a okolností, které nemohl nikdo ovlivnit. Našli jsem si je na pomyslném SBĚRNÉM DVOŘE systému. 
  
Pěstounská rodina je SBĚRNÝM DVOREM. Děti, které nikdo nechce, nepotřebuje, děti, které toho mají tolik co nabídnout, jen to v nich najít...

Jak jsem již řekla: jsem ráda sběračem. Lovců je totiž dost a na SBĚRNÉM DVOŘE je neuvidíte.

Ronja, dcera loupežníka