Poklady ze Sběrného dvora epizoda III. - EXPEDICE SMEČNO

Když mi manžel druhý den odpoledne dovezl kufr s oblečením, bylo zase vše zalité červánky. A aby ne, rozloučila jsem se s Micky Mousem a vklouzla do svého důvěrně známého trička. S botkami jsem se vítala vroucněji než s manželem. I kluci dostali čisté oblečení. Po tom, co směli do postele ve stejných svršcích, v kterých přicestovali a pak v nich běhali celý den po zahradě, trochu znejistěli. Když v té samé róbě ráno kráčeli na snídani, hleděli na mě už s nedůvěrou docela. Drobné chybičce se zapomenutými kufry nevěnovaly pozornost a nerušeně řádily s ostatními dětmi. Zato moji noví přátele nehodlali celou záležitost přejít mlčky. Narážky na zapomenutou garderóbu mě provázely po celou dobu pobytu a provází dodnes. No, musím uznat, že to snad ani jinak dopadnout nemohlo. Zejména proto, že před nedávnem jsem na plánovaný pobyt ke Kopretince dorazila sice se všemi dětmi i oblečení jsem přivezla, ale v té samé ložnici jsem nechala dvě veliké tašky se zásobami potravin. Ještě ten den mi je syn přivezl na motorce. Což si Kopretinka samozřejmě pro sebe neponechala.

Vzhledem k tomu, že jsem sebou měla sedm dětí a manžel si doma větral svou nervovou soustavu, nebylo snadné žádné dítko nepřehlédnout. Snídaně byla v osm hodin, to je čas, ve kterém se našim spáčům z pohodlného pelíšku vylézat nechce. Jen Heduš, od naší kolegyně Kopretinky, trvala na snídani už od šesté hodiny ranní. Ze sousedního pokoje se linuly zvuky."Mamíííí já mám hlad!!!" „Heduš sklapni!!!!" „Mami já chci ale jíst!!!" „A já ti říkám, abys sklapla!!!"

Moje malá Valentýnka, s myslí zakalenou mentální retardací, má slovní zásobu velice omezenou. Většinou si vystačí s batolecím žvatláním, které prokládá odposlouchanými výrazy. Ve svých čtyřech letech je mentálně na roky dva. Ve Smečně se trochu rozmluvila. Jdu ven! Chci jíst! Počkej! Heduš, sklapni!  

Sedíme u snídaně a už dojídáme. Vypravit sedm dětí chvíli trvá a tak nepatříme k těm prvním v jídelně. Hanka i Jirka a jejich dvě děti přichází téměř ve stejnou dobu. Zatímco já krotím kluky, aby nesežrali snídani i u sousedního stolu, Hanka nutí malou nemocnou Denču, aby si alespoň jednou kousla do chleba s medem. Je to ale na světě divně zařízené. Dívám se na ně a tiše závidím. Mojí, po ráno trochu tupou pozornost upoutaly krásně sladce růžové žabky na Hančiných nohách. Proboha, ta Hana má ale obr hnáty!! To jsou snad osmičky!!! letí mi hlavou. Néééééééééééé!!!! to nejsou nožky pěstounky Hanky!, ale jejího manžela! Málem mi zaskočilo poslední sousto chleba.
Když odnáším prázdný talíř, vplouvá do jídelny rozespalá Madla. Všechny tři holčičky kráčí ke stolu za ní. Neučesané, ale šťastné, že maminka konečně vylezla z postele. "Podívejte, odpolední směna přišla..." neodpustím si poznámku. Madla se jen zašklebí a pustí se do snídaně.
"BABI, DÁŠ MI TAKY SNÍDANI?"ozve se ode dveří. Můj pětiletý vnouček s námi do jídelny nepřišel a já to ani nezjistila!!!
Od Hančina stolu se ozval smích. Pan růžová žabka hned zareagoval. "Babička na tebe zapomněla, co?"
Vnouček se usadí ke stolu a snídá. Jídla je dost, žádná katastrofa se nekoná, jen náš škodolibý kamarád má téma hovoru na několik dní....

Pokračování příště Jana1