Specifické potřeby

Když jsme se rozhodli přijmout své první děti do pěstounské péče, byla jsem stejně jako ostatní chtivá informací. Cokoli jen proběhlo okolo náhradní rodinné výchovy, upoutalo okamžitě mou pozornost. A tak jsem doslova hltala kdejakou informaci, příběh pěstounské rodiny, a nebo fotky dětí umístěných na stránkách dětských domovů. Mojí pozornosti neunikl ani dětský domov z našeho kraje. Zejména mě zaujala sourozenecká trojice krásných dětí. Malý, sotva dvouletý bloďatý chlapeček s dudlíkem v puse, byl snad na každé fotografii. Jak by taky ne, byl kouzelný. I jméno Kuba se mi vždy líbilo. Tajný sen každých pěstounů. Jeho o rok starší sestřička, měla vlásky světle hnědé a oči zářivé jak dvě hvězdičky. Trojici doplňovat téměř čtyřletý klučina s brejličkami. Děti jak schůdky, ale moc pěkné. Děti, které by ráda přijala snad každá pěstounská rodina. Navíc z našeho kraje. My žádali o sourozeneckou skupinku, tajně jsem doufala, že si je odvezeme domů. Byli jsme ale vybráni pro děti jiné a tak jsem jen z povzdáli, na stánkách dětského domova, sledovala, jak rostou. Zřejmě tak je nějaký právní zádrhel, napadlo mě, když právě tyhle děti neodešly do žádné náhradní rodiny. Po třech letech jsme si podávali novou žádost a opět o sourozeneckou skupinku. Tou dobou už nejstarší chlapec na fotkách nebyl. Z malého Kuby vyrostl krásný klučina a jeho sestřička byla popisovaná jako nadaná holčička, která ráda a dobře tancuje. Jezdila na vystoupení, reprezentovala dětský domov. Čas našeho prověření skončil a my opět dostali děti jiné!
Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a ty naše se měly ještě jednou protnout! Moje kamarádka, rovněž pěstounka, ve stejné době přijala do pěstounské péče holčičku. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v ní poznala naší krásku z dětského domova. Bylo jí už sedm. Z roztomilého děvčátka toužícího po hřejivé náruči vyrostla dívenka bez zábran. Těžko ovladatelné dítě, nerespektující žádnou hranici. Stále krásně tancuje, v obyčejném životě je však zcela ztracena. A tak je třeba krok za krokem lámat ledy a vštěpovat pravidla, bez kterých by ve skutečném světě neobstála.
Oba její bráškové jsou v psychiatrické léčebně. Jejich nezvládnutelné chování a neustálé výchovné problémy, pramenící z ústavní deprivace, byly pro personál dětského domova příliš velkým oříškem. Mladší z chlapečků nezvládl odchod své sestry do náhradní rodiny.

Vyměnilo se vedení dětského domova a nová paní ředitelka je dáma na svém místě. Pro staršího chlapce je již příliš pozdě. Šestiletý Kuba má snad ještě šanci. K pěti dětem si přibrat ještě šesté, není sice ideální řešení, ale nikdo jiný než my se nehlásí. Tato možnost je nakonec úřady zamítnutá. Vysvětlení je prosté. Děti mají specifické potřeby! Co se asi ve skutečnosti skrývá za těmito slovy? Deprese? Smutek? Nevyslyšená touha? Beznaděj a stesk? Zloba a nedůvěra? A tak zůstává pouze otázka: Jak se může stát, že zůstanou děti tak dlouho v ústavní péči, když se rodina nabízí hned dvakrát? Děti které přijdou v batolecím věku a rodiče se k nim nehlásí? Sen každých pěstounů! Dvě zmařené šance! Skutečná čísla snad ani nechci znát.