Vysvědčení mých malých žen

Vysvědčení je v každé rodině událost.
Pravda, někdy radostná, někdy méně. Někde se udělují klasické známky, jinde slovní hodnocení. A i rodiče výsledky svých nadějí prožívají různě. Nechci polemizovat o vhodnosti jednoho, či druhého. Nechci se pouštět do amatérských rozborů našeho, už tak dost,  pochroumaného školství.

Myslím, že pěstouni tolik nehysterčí nad "luxusními" známkami dětí, jsou seznámeni dokonale s možnostmi svých študáků. Ne, že bychom si nepřáli mít absoloventy univerzit, ale jaksi...ve valné většině....jsme rádi, že alespoň prospívají.
Jako máma vlastních dětí dobře pamatuju ty naděje, to očekávání. Viděla jsem růžovou budoucnost vytoužených  potomků někde na výsluní. Ani toto se nesplnilo a dnes mi stačí, že jsou šťastní.
Ne jinak tomu bude u zázraků z cizích břich.

Odpoledne jdeme na slavnostní pololetní dýchánek s vystoupením dětí, které v září vypadaly, že do normální základky mají tak daleko, jako já ke genovému inženýrství.
Pánská část naší rodiny se prohání na snowboardech na horách, a tak účastníkem předškoláčkové merendy budu já a Ančovička.
Vlastně Ančovička bude asi taky vystupovat, protože celé představení a písničky se už naučila doma ve vaně, kde Perunka s Rozou pilně každý den trénují.

Naše malé ženy dnes čeká první vysvědčení v životě. Sice z předškoláčku, ale i to se počítá.
A je mi úplně jedno, co na něm bude. Obstály se ctí.