Zázraky z cizího břicha XXIII. - Obejmi mě nebo upadnu

Je až s podivem co člověk všechno vydrží.

Kluci byly ve škole, Ozák v práci a Ančovička snědla ruku sádrovému andělíčkovi... (asi dvoucentimetrová ručka) - neřeším to, předpokládám, že jí vykadí nebo se rozpustí ( ta ručička). Ani nevím, třeba jí rozkousala, zbytek anděla ale máme!

Holčičky v poledne opět nespaly. Potom přišly kluci, Mauglí se převlékl do "Batmana" a malá zešílela - bála se hrozně, řvala tak, že kdo nevěděl, že je u nás čerstvá nálož dětí, tak teď, teď už to jistě ví. Ančovička se bojí vlastně všeho - psů, kočky, ZHU ZHU křečka, masek, paruky na karneval… Jo, měli jsme disko! Holky si vzaly "točící šaty" a rozjely jsme to na NIRVANU ve velkém stylu, muzika byla slyšet až na náves a náš minidomek se otřásal v základech.

A teď? A teď? Pořád ješ­tě nespí! Nechám dívenky svému osudu v postýlkách a hodnotím uplynulý den. Zítra jsou "Čarodějnice". Místní Babský spolek pořádá pro děti soutěže, tanečky a rej malých čarodějnic a čarodějů. Půjdeme. Uvažuju, co si holky vezmou na sebe - kupované kostýmy se mi nelíbí. Protože jsem vyloženě "kloboukový typ" (výrok prodavačky nutící mi klobrc tvaru hrnce), vlastním několik kloboukových kousků, od letních po zimní. Dobrá, pokrývka hlavy by byla, přihodila jsem do placu dvoje letní šaty a jednu černou blůzičku, šálky a doplňky jsme taky vyhrabaly. Holky budou kouzelné! Probírám se prošlým dnem, kafe stydne a holky na mě stále visí jako na větvi : "Holky, pusťte mě, musím na záchod, asi se pokadím", Rozina: "Mami já už jsem byla, neboj". Nebojím se o ní, ale o sebe… "A teď, ale opravdu spát!" zavelela jsem a holky se rozprchly na tři světové strany.

Pátrám po dětech, které se mezitím zavřely do bedny na dřevo, ušmudlaly si noční košile a ve vlasech se jim zachytily piliny. V kuchyni jsem navštívila ledničku, kde se prohání jedno kolečko salámu a okousanej sýr. Kdykoli vezmu do ruky krabici mléka, tak je prázdná, jakmile si udělám pití a otočím se k němu zády - je fuč. Panebože, jak to dělají v jiných rodinách?

Ozák ještě nepřijel z práce domů, je to bludnej kořen. Jde pro sirky a přijde za dvě hodiny. Naposledy jsem ho viděla včera večer, to si zkoušel nově zakoupené vázání na snowboard: v jídelně (proč se všechno odehrává v kuchyni a v jídelně?) v trenkách a tričku, v zimních botách - vyjímal se s tím zimním vybavením opravdu divně. Je duben nebo ne? Včera jsem si nemohla v obchodě vzpomenout na datum, alespoň, že letopočet mi nedělá problém.

Ráno vstává náš živitel opravdu brzo a tak na mě rituálně čeká vlažná káva, drobky na stole a ťápoty z předsíně na záchod, to jak se můj oblíbený choť vrací pro zapomenuté klíče, doklady a na WC. V polospánku slyším bouchnout dveře, vrata a hukot našeho náklaďáčkového Mitsubishi. Je klid. Ticho. Upadám do spánku a zvoní budík. Vstávají kluci do školy. Odejdou, vrátí se pro tašku do školy a podepsat žákovskou s poznámkou - když je fofr, tak se moc neřve. Upiju studený kafe. Někdy hupnu ještě do postele a modlím se za čtvrt hodiny pod peřinou. Ne, slyším bosé tlapky: "Dobré ráno, mami". Tři Grácie stojí v košilkách na studené podlaze s plyšákama a knížkama v ruce. "Ne, do postele ne, minule mi Ančovička málem vydloubla oko a ty Peruno, tys mě celou dobu kopala do břicha" vstávám...

Postavím vodu na nové kafe a toužebně očekávám Kouzelnou školku. Holky snídají, brebentí, hádají se, oblékají a… mě stydne další kafe.

"Ozáku, prosím, obejmi mě nebo pod tou hromadou štěstí upadnu"