I postižené děti se dostávají do náhradních rodin. Mnohdy se jedná i o děti ve vysokém stupni postižení a pěstouni je přijímají záměrně, právě pro jejich zdravotní znevýhodnění, neboť tyto děti mnoho šancí na důstojný život nemají. Těmto lidem patří náš velký obdiv a dík. Většina dětí s mentálním postižením, se však do pěstounské rodiny dostane jako zdravé dítě. Snad jen opožděné, z důvodu vyrůstání v nepodnětném prostředí. Nejedná se zpravidla o žádné utajování skutečného zdravotního stavu, mnohdy se to prostě rozpoznat nedá. A tak přesto že se pěstoun cítil pouze na výchovu zdravého dítěte, bez výrazných zdravotních potíží, veze si domu človíčka, který se po mnoho let neobejde bez jeho dopomoci. Jak se s touto situací vyrovnat a co nejlépe se k ní postavit? O tom by mělo být toto téma.
Ztráty a nálezy PP
Co všechno mi pěstounská péče dala:
nadhled, nepohoršuji se nad ničím
teplo v posteli, vždy jí někdo zahřeje přede mnou
miliony obrázků, kde jsem já
trpělivost, jinak bych se už zbláznila)
přímost, holé větě se nejlíp rozumí
taktnost, jsou věci o kterých se nemluví
noční život, počůránky je třeba budit
asertivitu, stokrát nic, umořilo osla
paměť, potom, znamená nikdy
pohyb, chyťte si je
nové trendy, víte co jsou pokémoni a koníčci Filly?
lásku, stokrát jinou
rychlost, všechno se dá stihnout
víru v sebe, dokážu to
víru v jiné, dokážem to spolu
voňavé povlečení obden, počůrané nevoní po vyprání ano
dětskou důvěru
sílu, snad to špatné změním
odvahu, pro boj s úřady
neposlušnost, nikdy bych nic nedokázala
přátele, na jedné lodi
smysl mého života…
Co všechno mi pěstounská péče vzala:
klid
soukromí, to nemám ani na záchodě
pořádek, náš dům má většinou vzhled, jako po nájezdu URNA, když hledají drogy nebo zločince
sebevědomí, pocit marnosti jsem zažila tolikrát, že bych mohla složit doktorát
sex, provozujte něco tak intimního se třema, čtyřma...kulivočkama v posteli
stud, nestydím se už nikde a za nic
koníčky- snad jen kdyby to bylo, praní, psaní úkolů a žehlení průšvihů !
četbu knih, když se doplazím do postele, tak jsem ráda, že je ještě týž den
výběr bot, oblečení, chodím v teplákách, tak jakápak paráda
čisté papíry, ty nejsou, zřejmě je někdo požírá nebo jsou na nich princezny
kabelky, nosím pouze batoh, protože do kabelky nenarvu pití, chleby, náhradní spoďáry ani punčocháče
kulturu, ne že bych dřív chodila do divadla a kina často, ale teď už nikdy
pantofle, furt v nich courá někdo jiný
ticho, co to je?
televize, kdo se chce prosím dívat na Animáček?
ranní spaní, na to je sci-fi
soustředěnost, nedávno jsem z roztržitosti vrazila peněženku do lednice, hledala jí celá rodina
kosmetiku, holčičky vypatlaly co mohly
samotu, jak ráda bych se k ní někdy vrátila
teplou vodu, nikdy na mne nezbude
čokoládu jenom pro mě, no nedejte jim, loudilům
iluze, že mláďatům se neubližuje....
Co bych v životě s pěstouňaty ocenila
Přístavbu k domu - Milióny vnoučat se hned tak nikam nevejdou
Nové zařízení - i při sebevětší snaze jsou židle rozvrzané a dvířka na skříňkách prostě nedrží
Ještě jednu koupelnu - ta fronta před naší jedinou je nekonečná
Trpělivé sousedy - z naší zahrady se pořád linou zvuky jak z Lunaparku
Aby k nám fakt začal chodit Ježíšek - za stejné peníze kupuji stále méně věcí
Úplně nové léky- na ADHD z těch současných nic neplatí, dál si žije svým životem
Splachovací paní učitelku - tohle by žádná zodpovědná nedala
Skvělou babičku - aby si děti odvezla na polovinu prázdnin a jeden víkend v měsíci
Pořádnou sušičku na prádlo - nebo alespoň svěží vítr do plachet. Prostě to neschne a neschne!
Všechno instantní - občas je den krátký
Pračku, která nežere ponožky - tu by jste, ale chtěli nejspíš taky!
Auto jezdící na cokoli levnějšího než co se sežene u benzínky - brzy začnem chodit pěšky
Rozumnou vládu - ale to se spíš dočkám toho Ježíška!!!
Dětí jako smetí
Dětí jako smetí. Heslo, které si vyvěsím nad dveřmi svého domu. Jsem sběrač těchto dětí. Smetí, odpad, něco co se vyhodí, čeho se chceme zbavit, kousky nepotřebné, rozbité nebo nadbytečné. Toto je popis dětí, které máme. Přijali jsme je, protože je kdosi vyhodil do pomyslné popelnice sociálního systému a ten je roztřídil do sběrných dvorů, zvaných dětský domov či kojenecký ústav. Tam se snaží třídit, opravovat a dále nabízet k užití. Takto recyklované dítě, není nové, má své mouchy, občas se objeví skrytá vada a už vždycky bude second-hand. Já, sběrač, který nemá odbornost ani vzdělání, montuju dnem po dni do dětí lásku, víru, naději a odhodlání. Trpělivě znovu a znovu zkouším rozběhnout zadřenou mechaniku srdce a odměnou je mi plachý úsměv nebo tajné pohlazení. Tu utáhnu, tu povolím šroubek na slzy a pod matičku se vztekem dám podložku, aby se neprotáčela. Neměnila bych. Je to má práce, mé štěstí, můj osud. To ten, kdo odložil mé nepotřebné děti, má smůlu. Zbavil se toho nejlepšího ve svém životě. Jako by vyhodil diamant oknem. Já je sebrala a už mám pěknou sbírku, docela jistě na náhrdelník v mojí duši. Mám dětí jako smetí a nestydím se za to. Hrdě si vykračuju s tou roztodivnou sbírkou s pocitem, že jsem našla svůj životní poklad.
Vítáme vás ve světě, ve kterém jsou priority nastaveny jinak.
Pro začátek vás zveme na tyto stránky.
Toto je reakce jedné maminky, kterou zde přidáváme z jedné diskuze s jejím souhlasem použití.
Tohle vystihuje situace rodin se zdravotně postiženými dětmi, takže se to týká i nás.