Holčíčka na objednávku - Jak jsme si odváželi děti z dětského domova

V roce 2008 jsme se rozhodli, že bychom chtěli holčičku. Nebylo to rozhodnutí náhlé, jako blesk s čistého nebe, ale důsledek toho, že jsme, já i můj druhý manžel, od života byli obdarováni pouze samými syny. Každý po dvou. Nejdříve jsme se pokoušeli sami, přece jen, to je to první co člověka napadne. Přirozenou cestou se nezadařilo a tak jsme chtěli naše snažení nějak popostrčit. Ale po několika marných pokusech umělého oplodnění, které zcela strávily naše konto, jsme to raději vzdali. Další pokus by pro nás byl nejspíš finančně likvidační. Došli jsme k závěru, že se nám ta holčička, vlastně ani nemusí narodit... V žádosti o adopci jsme uvedli, že přijmeme holčičku do pěti let, našeho etnika. Když jsme se dozvěděli, kolik let bychom na dítě čekali, změnili jsme adopci na pěstounskou péči, připustili možnost sourozenců a udělali kolečko po úřadech. Naše doba čekání byla bez mála dlouhá jak dvě těhotenství. Po roce a 1/4 nám konečně zazvonil telefon. Mají prý pro nás vybrané sourozence holčičku a kluka ve věku 5 a necelé 3 roky. Ale že je v tom jeden problém. Děti které nám nabídly, jsou ze sourozenecké skupinky. Jedná se o 4 sourozence. Starším klukům už je 14 a 17 let. Tito mladíci už do náhradní rodiny nechtěli. Dobře si uvědomovali, že by přišli o všechny profity které jim pobyt v DD přináší. Značkové oblečení, časté akce, zajímavé volnočasové aktivity, to děti v tomto věku sotva vymění za pocit domova a rodičovskou autoritu. Kluci do PP nechtěli, ale v kontaktu s mladšími sourozenci chtěli samozřejmě zůstat. Byli jsme požádani o to, aby jsme si oba starší sourozence brali pravidelně na hostitelku. Minimálně jeden víkend v měsíci, a prázdniny. Souhlasili jsme, aniž bychom tušili, co to pro nás bude znamenat.
Na ten den, kdy jsme se měli dozvědět, že jsme se opět stali rodiči, i když jen náhradními, nikdy nezapomenu.
Manžel jezdí kamionem. Já občas vyrazila s ním. Naše cesty byly zajímavé a pro mě fascinující. Díky tomu jsem mohla vidět i polární záři. Ráda na tu dobu vzpomínám. Telefon nás přepadl v kamionu na nakládce do Norska. Před námi byly ještě tři týdny cesty. Byl to docela šok. Nejraději bych to otočila a frčela zpět. To by ovšem stěží rozdýchal manželův zaměstnavatel. A tak jsme se domluvili, že se na ospodu zastavíme, až se vrátíme domů. Celé tři týdny jsem ale nemyslela na nic jiného, než na děti které na nás čekají.
Do dětského domova jsme odjeli s naší krajskou psycholožkou, která chtěla být u prvního setkání všech čtyř sourozenců a nás. Po otevření dveří domova se na nás vrhli všechny tety, které byly zrovna přítomné. Zavedli nás do herny, kde všichni čtyři sourozenci čekali. Sedli jsme si ke stolu a začali jsme si s dětmi povídat. Tety zůstaly s námi. Mluvili jsme hlavně s těma velkýma. Dominik, náš malý tříleťák mluvit neuměl a Anetka se předváděla v novém oblečení, které jí v domově koupili na cestu domů. Manžel přitom stavěl z lega Dominikovi a já se soustředila na holčičku. Po hodině nám řekli, ať s nimi jdeme do společenské místnosti a hrajeme si s nimi, už bez obecenstva. Anetka se vrhla na nafukovací člun, na kterém jezdila prý v Chorvatsku, kde byli s dětským domovem, Domča hrál na piano. Návštěva tímto skončila a odjeli jsme domů. Za 3 týdny jsme jeli na další návštěvu. Děti už nás vyhlížely na chodbě a oblékly jsme je a šli s nimi na procházku. Lítaly jak splašená vejce a tak, abychom je zabavili, půjčili jsme jim foťák a mobil. Děti fotili a fotili. Navštivili jsme hračkářství, kde si samozřejmě vybrali hračku a vrátili jsme se zpět do dd. Bylo to fajn. Za dalších 14 dní jsme jeli už pro děti. Bylo to v době vánoc. V dětském domově měli děti besídku v divadle. Té jsme se zůčastnili. Když skončila, nastal čas odjezdu. To už jsme si děti odvážely do jejich nového domova. Anetka se držela tety a plakala. Dominiček se jako klíště držel manžela. Tety nám nachystali krabice s plyšákama a oblečením. Postupně jsme napakovali auto s pomocí všech dětí z domova. Bylo narvané až po střechu . Následovalo rozloučení s brášky, ostatními dětmi a samozřejmě s tetami. Vyrazili jsme na dlouhou cestu k domovu. Po cestě se Anetka zklidnila. Přijeli jsme pozdě v noci a děti v plné živosti se mnou vybalovaly krabice s hračkami. Druhý den už u nás byly doma.