Jedeme domů

Všechno jednou končí a tak všichni, v podvečer posledního dne balíme  a uklízíme apartmán.
Děti pobíhají venku, manžílkové popijí řecké vychlazené pivko v altánu. Vlastní zásoby už došly.
"To snad neni možný! Vlečeme domů stejnej počet tašek, jako jsme vezli sem a to jsi říkala, že pojedeme domů s polovinou. Vždyť to bylo jídla, co jsme sebou přivlekli" zavrčí manžel a v rozmrazené lednici hledá ještě nějaký chmelový mok. Našel chabé zbytky a odkvačil s nimi do altánu.
Ta spoušť okolo, jako by se ho vůbec netýkala.
To jsou chvíle, kdy se ovzduším moc lásky nevznáší a tak si alespoň s Madlou, kde také nepanují líbánky, vzájemně postěžujeme na balkóně.
Pak už nás čeká několik hodin práce. Alespoň, že si pánové venku nechali děti.

Ráno je chaotické. Apartmán musíme opustit před osmou hodinou. Paní majitelka už od půl osmé pobíhá po domě a počítá skleničky, lžičky i talíře. Nic nesmí chybět! Nechybí, všechno se postupně dohledá.
Chvíli po osmé hodině se do areálu navalí další rekreanti a z nás se stávali bezdomovci.
Jsme vykázáni ven, kde musíme ve čtyřiceti stupňovém vedru vydržet až do páté hodiny odpolední.
To je plánovaný odjezd.
Do přistaveného autobusu vlečeme své mamuty. Jsou stejně těžké jako v den našeho příjezdu.
Aby nebyly, když všechny děti sbíraly barevné šutry jak o závod. Každý měl potřebu dovézt tu řeckou přírodní krásu paní učitelce. Co by si chudák počala bez zásoby křemenů a různobarevné žuly.
Je sotva devět hodin ráno a autobus odjíždí k dalšímu apartmanovému domu, kde budou řidiči odpočívat před cestou.
Nás čeká nekonečných osm hodin čekání v nesnesitelném žáru.

Do dvou hodin odpoledne, je otevřený bazén. Kdo neplave, tak alespoň stojí ve vodě. I my tlacháme ponořeny do, sice ne chladivé, ale alepspoň trochu osvěžující, vody.
Děti už nepočítáme, pod plavkosukni se nikdo nedívá. Bazén je narvanej, že by stejně nikdo neklesl ke dnu.
Záchod, sprcha a altán nám je k dispozici naštěstí po celý den.
Alespoň něco pozitivního.
Je děsné vedro a všechno pití za chvíli zteplalo.
Naši mužové, ne nepodobní, se svými bříšky, spáleným klíšťatům, už dopředu vytvářejí katastrofické scénáře, ohledně cesty za naší domovinou.
To ještě netuší, jak kousíček jsou od pravdy.
Polovinu dětí bolí ucho z vody nebo z tuny gyrosů...čert ví, kde se dá hromadně chytit zánět středního ucha. Vypadá to na epidemii.
Marně si lámeme hlavu, jaké jídlo si zakoupíme na cestu. V tomhle horku se zkazí úplně všechno a co se nerozteče, to je jako z grilu.

Přesně na minutu, v tom největším vedru, postarší pán, který je zahradníkem, "bazénovačem", zametačem a Don Juanem dam už dávno za zenitem, uzavře bazén.
Nejedná se o žádný naschvál, poťouchlost ani neochotu, ale řecké zákony striktně nařizují odpolední siestu.
Zřejmě, aby se neupracovali nebo se blbě stavkuje, když je hic...nevíme.
Neuposlechnutí se prý trestá vysokou pokutou.
Nadáváme a shodujeme se, že bychom žít v Řecku nechtěli!
Tolik promarněného času.

Vydáváme se na oběd do nejbližší klimatizované restaurace. Děti balíme do vlhkých ručníků, aby nám po cestě nezkolabovaly.
Konečně trochu toho chládku.
Děti se rozesadily ke všem volným stolům. Snad chtěl každý mít pro sebe svůj vlastní.
Neměli jsme sílu je nacpat pospolu, tak jsme za ně alespoň zaplatili, když už vypadaly, že k nám nepatří.
Cestou zpět kupujme vychlazené nápoje, jsme dehydratovaní, přestože se doslova vodou prolejváme.
Ostré letní slunce mezitím zalilo celý altán.
O poslední zbytek stínu se trhla mela.

Když konečně dorazil autobus, všichni jsme si oddychli.
Vyčerpaní horkem jsme se zhroutili do sedaček.
Ještě jsme se ani pořádně nezaklínili a už jsme dostali přednášku o tom, že po našem příjezdu byly bělostné podhlavníky sedaček omatlané daktyloskopickými otisky ručiček a že by se toto! nemělo opakovat.
Neopakovalo.
Jen jsme po třetině cesty naplnili záchod a k velkému "nadšení" ostatních spolucestujících, jsme stavěli o mnoho častěji než jsou vymezené přestávky.
Kdyby ne, podhlavníky by byly to nejmenší, co by bylo značně znečištěné.
Takže i na cestě zpět jsme získali nové příznivce!
Autobusákama počínaje a těmi, kteří buď měli močák velikosti našich mamutů...

A i když bylo v buse o poznání chladněji než venku, moc jsme si nepolepšili. Sluníčko se opíralo do oken a ve čtyřiceti stupňovém horku ani klimatizace, zapnutá naplno, nepřinášela žádnou úlevu. Ochladilo se až pozdě večer. Děti odpadly.
Nedožadovaly se ani jídla, jak byly vedrem vyčerpané.
Koneckonců, my taky.

Během noci jsme pojedli něco ze zásob a vypili hektolitr tekutin.
Naše noční můra měla přijít s dalšími slunečními paprsky, které opět nemilosrdně pronikly za skla autobusu.
Vjeli jsme na území Srbů a Maďarů.
Pokud nás při cestě do Řecka nutily vytahovat pasy a budit děti, teď své požadavky ještě přitvrdili.
Asi závist nebo co...
V odpoledním žáru nás i dětmi a důchodci doslova vyhnali ven s cestovními doklady v ruce a začali pročesávat autobus.
Na důstojné opuštění svého místa jsme měli nedostatek času a tak některé děti v tom chaosu nenašly své boty, zahrabané mezi taškami a rodiče je plačící vynášeli v náručí.
Tato nucená evakuace, nás čekala dvakrát po sobě s odstupem pár minut. Jen co stačil autobus přejet z jedné celní zóny do druhé.
Pak už cesta probíhala v klidu.
V klidu znamená bez výsadku, jinak stejný scénář:
domečky z dek
pobíhání po busu
drobení
žvýkačka přilepená na sedadle,
zdvižené, domalované obočí důchodců...

Konečně jsme doma!
Přejezdíme hranice a i když nás čeká ještě štreka, jsme ve svým rybníku, na svém písečku nebo jak se to říká. Autobus opouští první pasažéři.
Už to nejsou cizáci, ale lidi se kterými jsme strávili kus léta. Všichni nejsou pěstouni, ale s našimi dětmi si kupodivu sedli.
Nikdo nic nerozlišoval. Loučíme se, děti si mění mailové adresy. I tady vznikají nová přátelství. Možná na spoustu let, možná jen po zbytek prázdnin.
To všechno ukáže teprve čas.
Pak nás opouští první pěstounské rodiny. S těmi se neloučíme nadobro.
Nashledanou, naši původně virtuální přátelé,
nashledanou na FB a na chalupě Sběrného dvora,
nashledanou jindy a jinde.

Rádi jsme Vás poznali, bylo to s Vámi fajn.

P.S.
Kdyby se někomu povedlo a přece jen křičel OCHI, OCHI! a ututlalo se to, dejte vědět.