Jediným řešením je rozvod!

Můj léty ošoupaný snubní prstýnek se zatoulal kdoví kam. Dávno už ho nehledám, stejně by mi nejspíš nebyl. Mé něžné štíhlé prstíky zmizely v propadlišti času. Marně lovím v paměti co jsme měli na naší svatbě k obědu. Nevím jestli to je sklezóza nebo alshaimr, ale ani má paměť už není to co byla. Ze svatebních darů mi v paměti utkvělo pouze flanelové povlečení s motivem koní. To bylo tenkrát něco! Škoda, že nám ho někdo ukradl ze šňůry!
Přesto, že už nejsem děvče k pohledání, manžel už taky obrostl mechem a mladičké pobláznění se změnilo v železný zvyk a jasnou toleranci, naše manželství, trvající bez mála třicet let, stále drží pohromadě.

Přežilo má drsná těhotenství a nálady s tím spojené, kdy jsem byla protivná i sama sobě. Pubertu našich dětí ( Bože, to bylo k nevydržení)  i telecí léta, která následovala. Přežilo můj těžký úraz, kdy byl na všechno manžel sám. Ztrátu jeho zaměstnání a stav totální beznaděje. Přežilo ukradené auto, hrozbu exekutora a možná  i  nějaký ten milostný románek. Kdo by to zjišťoval? Vydrželo  ultimátum, kterým  jsem si vynutila třetí dítě. (Nakonec se nám narodily čtyři). Zůstalo pevné i když se náš dům postupně měnil ve sběrný dvůr odložených dětí a při jejich řádění se otřásal  v základech. Vydrželo nepostradatelné trezory v obýváku, aby nám z haldy sladkostí zůstala alespoň jedna. Neustále vybílenou lednici, dnes už opatřenou zámkem. Ukradené peníze, (mnohdy poslední) neskutečné hysteráky při kterých tuhne krev v žilách, vykopané dveře, i písek naházený dětskou ručkou do nádrže našeho zánovního auta. (Tenkrát to trochu zaskřípalo, ale nakonec bez újmy vyklouzly děti i naše manželství. Ku podivu přežilo i nájezdy otravného příbuzenstva pěstounských dětí, halekající nám pod okny i nedůvěřivou sociálku, pátravým okem zkoumající naše poměry. Třicet let bylo pevné a já věřila že trvalé! S příchodem posledního postiženého dítěte se ještě upevnilo. Víc než kdykoli dřív jsme museli být jednotní.

A teď je najednou všechno jinak! "TAK SE ROZVEĎTE!!!" říká nám paní na úřadě, když jí, po novém roce, odevzdáváme vyplněné formuláře na odměnu pěstouna. Jeden já a druhý manžel. Tak jako loni. Staráme se o šest dětí, ze kterých jsou zdravé pouze dvě. Nepočítáme hodiny které trávíme péčí o šest skřetů, kteří se chovají jako by svět neměl žádné hranice a slovo NESMÍŠ v jejich slovníku neexistuje. Jsme  připraveni udělat cokoli, aby u nás mohly zůstat dokud bude třeba.
Z hlasu úřednice necítím ironii, ani chuť si do nás rýpnout. Naopak, mám pocit, že se snaží ukázat nám jedinou možnost jak zůstat pěstouny oba a díky tomu péči o děti zvládnout. Ani tak to není jednoduché a čeká nás ještě dlouhá cesta.

Teď poprvé cítím jak nad našim manželstvím, dosud pevným, plují černá mračna.