Jiný svět

Anetka v říši divů

Z našich dětí jsou dvě MR. Jedna holčička je sedmiletá, ale mentální věk je na čtyři roky. Druhá tříletá, s mentálním věkem na rok a půl. Obě jsou klidné, nekonfliktní. Nej­větší problém je, naučit je něco nového, pak to opakováním uložit do paměti. Není to jednoduché, jde to pomalu. V pod­nětném domácím prostředí ty děti mentálně rostou. Je pravda, že jejich mentální věk neroste souměrně s tím fyzickým a v určité chvíli se může zastavit docela. Nedá se to porovnat s tím, jaké děti byly než přišli do rodiny.
Na našich holkách je vidět, jak jsou spokojené, šťastné, mají nás rády. Jsou nadšené z každé maličkosti. Jejich projev radosti nás vždy dostane. Je mi jasné, že školu nezvládneme bez asistenta, že nikdy nebudou zcela nezávislé, ani si plnohodnotně nepokecáme o holčičích věcech, ale právě tyhle dvě holky k nám přirostly nejpevněji. To jsou pak priority úplně jinak seřazené. Máte radost z každého pokroku. Když jsme se v sedmi letech dostali přes správně nasazené bačkory, přes počítání do tří a pár základních barev, byla jsem pyšná víc, než když našeho syna přijali na vyvolenou školu. Nestálo to jeho, ani nás tolik úsilí. Než on odmaturuje, my máme v plánu zvládnout tkaničky a poznat co je pravá a levá strana a ve škole zvládnout písmenka. Kdybych měla znova možnost volby, u těchto holek bych neváhala ani chvíli.

Byli jsme s naší holčičkou (6 a půl roku) v pedagogicko - psychologické poradně. Stále se nevědělo, jestli se jedná o zpoždění, které dožene nebo o MR.
Závěr zní.

Jedná se o milou dívenku, v kontaktu vstřícnou a usměvavou. Dnešní vývojové vyšetření zachytilo opoždění ve všech složkách. Mentální věk dítěte je dle Stanford-Binetova inteligenčního testu forma M 4 roky a 5 měsíců - tzn., že aktuálně se její mentální kontakt rozvíjí na úrovni pásma lehké mentální retardace a hraničního pásma MR.

Na co se máme připravit?
Naše starší holčička nemá epilepsii ani jiné zdravotní problémy. Od chvíle, kdy přišla k nám, nevidím žádný výrazný posun vpřed. Byly jí čtyři roky, stále se usmívala a působila spokojeně. Věděli jsme že je hodně opožděná a že by to mohla být i MR. Ale po pravdě, moc jsme tomu nevěřili. Ze začátku jsme na ní nakládali víc, než zvládala, jako na stejně starého chlapečka, kterého jsme už měli v péči. Ráno si ustlat postel, obléknou se, umýt a přijít na snídani.Tak to samozřejmě nešlo. Ostatní děti už seděly za stolem a naše holčička brečela nahá na posteli, protože přehlédla na hromádce kalhotky. Nenapadlo jí vzít si jiné, které má v šuplíku a nebo dojít za námi. Seděla na posteli a brečela. Problém je v tom, že ona nepláče nahlas, tak že to nezjistíme včas. S vykonáváním potřeby jsou potíže stále. Na záchod si sice dojde sama, ale zadek si utře do malinkého útržku papíru a to co jí zůstane na rukách, otře do kachliček. Pak si špičky prstů opláchne pod vodou, protože už ví, že se musí umýt. Spláchne a ruce si utře do ručníku. Pokud v koupelně ručník schází, opět pláče. Když se dílo nezdařilo celé umístit do mísy a část spadne na podlahu tak usoudí, že by to byl problém a sama to utře. Do froťáku! Bylo to nepříjemné překvapení pro našeho taťku, který přišel na řadu jako druhý. To nás vlastně přivedlo k úsudku, že to vyčkávání na samovolné řešení problému je dost nebezpečné. To nedodržování čistoty byl asi zásadní problém. Pokaděné kalhotky házela venku sousedům přes plot, takže jí bylo jasné, že by byl doma problém. Jinak nic neřeší. Dnes už jí známe a tak spoustě věcí můžeme předejít. Stávalo se nám, že jsme jí poslali do vany, umyli jsme jí a řekli, aby vyndala hračky a vylezla. Pak jsem šla připravovat večeři. Až u stolu jsem zjistila, že tam není. V koupelně bylo zhasnuto a ona seděla potmě ve vaně. Voda studená, ona se klepala zimou. Nebo jsem jí umyla hlavu a manžel mi oznámil, že jí jí umyl taky před pár minutami. Neozvala se. Běžně jsme jí zapomínali kdekoliv, protože ona nás prostě nedoběhla ani nezavolala, když jsme se vzdalovali. Museli jsme se naučit vnímat jí jako  batole, které taky nenecháte samotné bez stálého dozoru. Ale chvíli to trvalo. Dnes už odhadnu její možnosti a funguje to skvěle. Vím ale, že ani teď by z vany sama nevylezla, kdybych jí k tomu nevyzvala a nepočkala až to udělá. Neohlásí se o svačinu, neutře si dobře zadek. Nenají se příborem, nenamaže si chleba, ani neudělá šťávu, nenalije čaj z konvice. Nepochopí zadání žádné hry ani soutěže. A to ani přes ukázky a pečlivý výklad. Celé dny si přerovnává hračky a nic nevyžaduje. Ale taky téměř nic neví. Ani základní barvy, počítání do tří nezvládá, do silnice vkročí bez zaváhání, neudrží v hlavě žádnou informaci. Především jí nemůžu pustit z dohledu, protože bych jí už nenašla. Ráda pomáhá třídit ponožky. Pozná dvě stejné, dá na stranu roztrhané a ty celé krásně zaroluje. Nedávno jsem jí požádala, aby mi roztřídila ponožky právě vyndané z pračky, abych je mohla pověsit. Rozzářila se jak sluníčko. Ponožky roztřídila a taky ale zarolovala - jen je nastrkat do šuplíku. Co na tom že byly mokré. A tak je to se vším. Všechno dělá mechanicky. Jsou to pro nás nové poznatky. Každý den se učíme jak správně vyslovit požadavek, aby to pochopila.
Když naší holčičce vyprávím pohádku a chci, aby mi pak alespoň něco z ní zopakovala, musím všechno točit pořád do kola.
Příklad… Byla jedna holčička a ta nosila červenou sukýnku a červenou čepičku. Proto jí všichni říkali ČERVENÁ KARKULKA. Ta sukýnka i ta čepička byla červená. Jaká byla ta čepička? Ano byla červená A jaká byla ta sukýnka? No přece taky červená. Proto jí říkali Červená Karkulka. Tak jaká tedy byla ta sukýnka a čepička? Ano červená. A jak se ta holčička jmenovala? No přece Červená Karkulka, protože nosila všechno červené.
Pohádku vyprávím v co nejkratší verzi. Hned po skončení se zeptám na pár kontrolních otázek. Na jméno Karkulky si nevzpomene nikdy. Kdybych se jí zeptala jestli se jmenovala Anička, tak mi to potvrdí. Na barvu oblečení si už vzpomene, ale co nesla v košíčku zpravidla neví. Vždy vyjmenuje nějaké jídlo. Občas ví za kým šla, ale že potkala vlka, to z ní nedostaneme nikdy. Tuto pohádku jsme si už vykládali několikrát. Ve výrazu vidím, že nechápe co po ní chceme. My tomu říkáme že má tmu.
Ale v běžném životě je použitelnější. Na otázku kde je táta nebo děti odpoví skoro normálně. Takže musí chápat na co se jí ptáme. Pokud se ale tážeme na něco složitějšího, jako třeba: "Už vám dal táta svačinu?" Odpoví co jí napadne. Jo nebo ne. A pravda to není. Dříve byla často bez svačiny jen proto, že mi potvrdila, že už jí dostala od táty. Dnes už si její slova prověřujeme.
Podle předběžného odhadu by měla mít IQ 60 až 70. Mechanicky si osvojí nějaký návyk a ten pak zvládá dobře. Úklid hraček, oblečení, ustlaná postel atd. Činnosti, ke kterým potřebuje myšlení, jsou jak nekonečný příběh. Boty obráceně, to v tom lepším případě. Často vyrazí s jednou botou svojí a druhou botku má našeho tříletého vnoučka - jednu modrou, druhou černou a zaručeně obě levé. Hlavně že jsou obě z řádu sněhulí. Tohle vůbec neřeší. Na kombinézu si navléká ještě bundu a brečí, protože jí tam samozřejmě nemůže narvat. Možná jsme neměli tak dlouho vyčkávat, ale tím že se jedná o hodné dítě, které nebylo nutné tlumit léky, tak jsme snad věřili ve zlepšení. U psychi­atra jsme byli proto, že byl čas, kdy dokázala vykonat potřebu i na koberec v pokoji. Ale dokázala to hezky zdůvodnit. Prostě potřebovala. To jsme časem zvládli, i když úplně v pořádku to taky ještě není. Jenže jsou chvíle, kdy jí sleduji při hře. Vydrží si celé hodiny sama hrát a do toho si povídá a povídá si tak, že by nikdo nevěřil, že má nějaký mentální problém. To co odposlouchá, to pak používá ve hře. V běžném rozhovoru to ale nefunguje. Na druhou stranu je schopná zaběhnout do kuchyně a přinést mi cibuli. Je tak hodná a tichá, že jsem jí už i dokázala zapomenout u regálu s rohlíky. Protože věta "tady počkej", pro ní znamená na věky! Narovnám do vozíku svých 30 rohlíku a s myšlenkami jinde, kličkuji mezi regály vstříc dalšímu proviantu. A moje dítě naprogramované na čekání, hledí, jak jeho matka mizí v dáli, dokud si na ní nevzpomenu.

Nedávno jsem zažila trapas u psychiatra, kdy jsem se ho zeptala jestli se jedná o zpoždění nebo mentální retardaci. Chvíli na mě nevěřícně zíral a pak konstatoval. Vážená, teď jste řekla ale pěknou blbost! Zpoždění a mentální retardace je jedno a to samé. Pak jsme se sice společně dopracovali k tomu, že mi jde o zdělení jestli se jedná o stav trvalý a nebo jestli je možnost zpoždění (opět nevím jak to nazvat) dotáhnout, kdy ke zpoždění došlo tím, kde a jak dítě vyrůstalo. Což by se možná mohlo časem srovnat. A mentální retardací jsem myslela, že je to vrozená omezená inteligence.

Co se týká našich dětí, kterým nebyl nadělen dostatek inteligence, tak se uklidňuji faktem, že oni to nevědí. Prostě si žijí svůj klidný život, ve kterém jim neschází nic podstatného. Nebo si spíš neuvědomují, že by byly o něco chudší než jejich vrstevníci. A bude to tak po celý život. Dokáží být šťastnější než lidi, kteří se pořád za něčím honí. Naše holky jsou pořád rozesmáté. I když vím, že s nimi nezažiji debaty na různá témata, nepřijdou s žádným nápadem, mají v sobě něco zvláštního. Ta ničím nenarušitelná spokojenost, která z nich vyzařuje, je nakažlivá. Když jsme s nimi, tak se musíme taky usmívat. Ta šestiletá je doslova sluníčko. Podíváte se na ní a ona se culí. V očích má jiskřičky. Pošlete jí pro bačkory, že je studená podlaha, a ona vám s úsměvem přinesou smetáček a lopatku. Proč to sem nosíš? Vezmi si bačkory, vždyť je tady zima. Ona stojí usmívá se a hladí mi ruku. Říká Viď mami? Hlavou jí něco běží, nedochází jí, že my to nevidíme, ani neslyšíme. Kde máš ty bačkory? Mám je v pokoji. Tak si je přines. S úsměvem odejde, ale v pokoji jí zaujme panenka. Strčí jí do kočárku a přijede za mnou. V očích stále jiskřičky, ve tváři zářivý úsměv a na nohách nic.

Vlaďka G.