Klidný přístav

Je to zvláštní jak jsou ty naše cesty osudu klikaté. Většina z nás pěstounů, pokud to bylo možné, nejdříve vyvedla vlastní mláďata. A když mláďata začala vystrkovat zobáčky z rodného hnízda, zjistili jsme že, nám to jejich stálé štěbetání bude chybět. Teď nemám na mysli přímo odchod z domu. Obávám se, že u jednoho z našich synů to nehrozí snad nikdy. Popisuji den, kdy náš nejmladší přestal v noci pronikat do naší postele, odmítal nosit oblečení, které jsem mu v dobré víře připravila a při oslovení, ty můj malý chlapečku, koulel očima stejně dokonale jako Hurvínek. U někoho děti vlastní i pěstounské přicházely na přeskáčku. Těmto lidem patří můj největší obdiv. Ale ať už to je tak nebo tak, na počátku vždy byl silný mateřský pud. Přesto jsou cesty, které ke stejnému cíli vedou velikou oklikou. O jedné takové vím a ráda bych ten příběh do naší kartotéky osudů zařadila. V době mého zahnižďování a páření, v sousedním panelovém domě bydlela podivná ženština jménem Věra. Její podivnost spočívala v tom, že nikdy nebyla obklopena houfem dětí, nedrncala kočárek a mezi pověšeným prádlem nebylo nic co by ukazovalo na přítomnost potomstva. Věra byla učitelka ve zvláštní škole. Žila s mužem o dost starším než ona, děti neplánovala a na otázku proč, odpovídala že nevidí důvod. Jejím hlavním cílem, jak jsem si tenkrát myslela, bylo předělání velikého panelákového bytu na sídlo snů, k obrazu svému. Vídali jsme se poměrně často, ale protože jsme neměli společné téma k hovoru, zůstávalo většinou jen u pozdravu. Pak jsem si jednou všimla, že do naší ulice přibyli tři cizí kluci ve věku 6, 8, a 12 let. Po čase jsem se dozvěděla, že ten prostřední je žák ze třídy, ve které Věra učí. Byl ze sociálně slabé rodiny, doma zanedbávaný a tak si ho Věra občas brala domů, aby se pořádně najedl a vykoupal. Nosila mu svačiny, kupovala pomůcky do školy, platila obědy. Nikdy o tom nemluvila a já si toho ve své zaslepenosti vlastní rodinou ani nevšimla. Pak se chlapec dostal do DD, odvezli ho rovnou ze školy. Věra si vyřídila vše potřebné, aby si ho mohla brát dál na víkendy. Když ale do ústavu dorazila, místo jednoho kluka tam stáli tři bráchové. To tenkrát okomentovala slovy. Co jsem mohla dělat? Přece je tam nenechám a tak si beru všechny. Po čase si zařídila PP a kluky vychovala. Nikdo nic netušil, nemluvila o tom. Tou dobou mě PP nijak neoslovovala. Měla jsem dva školáky na prvním stupni a čerstvě se nám narodil předposlední syn. Mé mateřské pudy měly žně. Ale nějaké to semínko možná přece jen zasadila a to vyklíčilo až daleko později. Nevím, ale často si na ní vzpomenu. Od té doby uběhlo 17 let. My se odstěhovali, narodil se nám poslední syn a Věra se mi vytratila ze života, odstěhovala se po tom, co jí manžel odplul do klidnějšího přístavu. Můj čas pro PP měl teprve přijít.