ach,jak moc se mi ta písnička líbí...
Tak se to už zase blíží.
Každoroční šílenství, každoroční předsevzetí (ne to Novoroční), že letos to bude jiné, že dárky budou symbolické, že nakupovat začnu v září, nebudu gruntovat a vůbec nej dárek je přece kniha.
Zase jsem si lhala.
Obalamucuju sama sebe do první sněhové vločky, do prvních vystavených Mikulášů, do zdražování brambor na salát a rostoucích cen mandarinek.
Jsem nepoučitelná.
Já, která se honosí tím, že se nenechá opít rohlíkem a medovým hlasem telefonních operátorů, kteří slibují volání téměř zdarma, já která odolala vábení prodejce, že jsem jediný vybraný výherce zájezdu (pokud si zakoupím propisku, škrabku na brambory...) na konec světa.
...a zase hrají písničku Cesta, z filmu Křídla vánoc....
Připojila jsem se na Facebook a vánoční masáž mne zasáhla naprosto nepřipravenou.
Slevy, akce, zboží které musím mít nebo zemřu....
Ankety a diskuse o počtu druhů napečeného cukroví a barvě ozdob na stromečku....
....a sakra, kde tu štětinatou obludu (stromeček) máme? Kam jsme uklidili vloni krabice popsané VÁNOCE?
Nabyla jsem dojmu (ne postupně, ale velmi rychle), že pokud sebou nemrsknu, tak nejen, že nebudu mít padesátosm 
druhů cukroví, ale že i ty úžasné dárky mi vyfouknout ti rychlejší, schopnější, zodpovědnější...
Ti, kteří berou Vánoce vážně, zodpovědně a ne halabala, jak jsem měla v úmyslu já.
Co já jsem to za matku?
Stydím se.
...a zase ta Křídla....
Tak to bychom se na to, milánkové, podívali. To by bylo, abych netrumfla všechny ty živé i virtuální supermatky!
Srdeční rytmus se mi zrychlil a tep nastoupal k infarktovému bodu.
Ještě to stihnu, nic není ztraceno.
Rodinu jsem sadisticky zvedla z gaučů a rozdala úkoly.
Po nocích jsem objednala z netu dárky, nad kterými bude zrak přecházet a vybojovala v marketu poslední pytel brambor (vím, do vánoc je ještě čtrnáct dní, ale co kdyby pak nebyly, teď už není čas, nechat něco náhodě...).
Rychlostí tryskomyše jsem olízla okna a ofoukala zaprášené řetězi (ano, krabice se přece jen našly)
Cukroví jsem se rozhodla zakoupit, ale cena mne srazila zpět do reality...zadělala jsem xxl .
Pečeme. Někdo sežral kus těsta na vanilkové rohlíčky.
Zadělávám znova.
Někdo sežral upečené vanilkové rohlíčky....to už mě fakt rozčílili!
....písničku znám už nazpaměť....
Večery jsou ve znamení "panebožejátonestihnuprotoženemámdárkynapečenouklizeno..."
Zkazím to těm ubožátkům, nebudou mít Vánoce jaké vždycky.
A najednou mi srdce skočilo do krku.
Na dveřích do jídelny se objevila přáníčka dětí. Ulepené, rozšmudlané papíry, kde rukou společnou a nerozdílnou je napsáno:
MILÍ JEŠÍŠKU
MOC SI PŘEJU POLŠTÁŽ, ABI NA NĚM MOHLA MÁMA SE MNOU LEŽET V POSTELY
TAKY CHCI KŘEČKA ŽIVÍHO CO KADÍ
CUKROVÍ KTERÝ NESMÍME JÍST
A SNÍCH ABISME MOHLI NA HORI....
Jasně, že velcí kluci měli pragmatická přání, bez obrázků a jen proto, abych měla radost.
Zato můj muž, po přečtení mého Ježíškovského dopisu, znejistěl:
"knihy, knihy, knihy...francouzská peřina i s povlečením? Kdo to napsal?"
....on ten Krajčo s Klusem taky nejsou k zahození ....
Velké finále.
Mám šest druhů cukroví, po úklidu již ani památka.
Vánočku koupím.
Dárky ještě všechny nepřišly a do Vánoc asi ani nepřijdou, takže nakonec opravdu bude kniha tím nejlepším dárkem (zbytek až prostě dojde)
Rozhodně nedojde ani na křečka, který nejen, že kadí, ale i páchne.
Bude odtajněno cukroví a polštář je bez problému.
Sníh je oříšek, který nevyřeším, ale věřím, že bude.
Mé poznání na konec:
KAŽDÉMU JE FUK JESTLI JE UKLIZENO
DRUHY CUKROVÍ NIKDO NEPOČÍTÁ, JDE VŽDY O MNOŽSTVÍ
DÁRKY JSOU FAJN
SAMOTNÁ KNIHA NENÍ DÁREK
ANO, ZVÍŘATA SMRDÍ
CO JE TŘEBA UDĚLAT, UDĚLEJ SÁM
NEPOUŠTEJ PSA NA ZAHRADU, KDYŽ JSOU UMYTÉ BALKONOVÉ DVEŘE!
I SVAŘÁKEM ČI MEDOVINOU SE DÁ OŽRAT
S ČERTEM SI DO VÁNOC NEVYSTAČÍŠ
VÁNOCE JSOU JEDNOU ZA ROK, TAK PROČ TO HROTIT
KRÁSNÉ VÁNOCE VŠEM A KŘÍDLA K TOMU.
(okoukněte své blízké, třeba pod noční košilkou nějaká křidélka raší)
—————
—————