Lhát se nemá

Jo, jo lhát se nemá!
A přesto se to děje. Nejhorší je, když člověk začne lhát sám sobě! Roky přibývají a ať si namlouváme cokoli, s každým dalším zářezem do stromu života energie mizí. Můžeme klidně předstírat, že to nevidíme, přičítat to momentální indispozici, vzdorovat tomu všemi možnými prostředky a nebo to prostě přijmout jako fakt.
Taky se vám občas stane, že se vám dny zdají podstatně kratší než byly za mlada? To, co jsme stíhali dříve s přehledem, dnes nezvládneme i kdybychom zmobilizovali všechny skryté rezervy. Zato cesta od autobusové zastávky k našemu obydlí je čím dál delší. A to aniž bychom se byli přestěhovali. S plnými taškami se dokonce někdy zdá, přímo nekonečná!

Padesátkrát jsme sfoukli svíčku na pomyslném narozeninové dortu, přivítali Nový rok a rozloučili se s tím starým. Zanechali jsme za sebou okamžiky  šťastné i ty, které bychom ze svého povědomí nejraději vymazali. Dopustili jsme se spousty chyb, omylů, ale i věcí, na něž jsme právem hrdí. Navázali desítky přátelství a ztratily právě tolik iluzí.
Stojíme na prahu podzimu života.

Stačí se jen na chvíli zastavit a ohlédnout, za všemi těmi odžitými roky.
Hned je jasné, kde jsme měli trochu přibrzdit a kde naopak přidat plyn. Škoda jen, že jsme to nevěděli dříve,
když jsme měli energie na rozdávání a náš život byl ještě nedopsanou knihou. Zdálo se nám, že času je ještě spoustu.
Teď už je většina kapitol napsaných a zápletky se pomalu rozmotávají. Samy od sebe. Přichází rozuzlení záhad mládí.
Ať už byl náš příběh jakýkoli, zbývá ještě dopsat jeho konec. A stále záleží jen na nás samotných, jestli bude smutný nebo skončí happy endem. Nic nebylo zcela špatně ani úplně dobře. Misky vah našich skutků a správných rozhodnutí se střídavě přikláněly na obě strany.
Takový už život je. Ne vždy jsme se poučili ze svých chyb, ale i tak jsme na prahu podzimu života o poznání zkušenější a podstatně tolerantnější.
Nechce se mi řešit, zda za zmíněnou tolerancí nestojí spíš úbytek energie na řešení problémů a tak se tváříme, že nám nevadí. Možná si lžeme, aniž bychom o tom věděli. Možná to děláme vědomně. A možná to ani lež není a odžitá léta nás posílila natolik, že nás hned tak něco neporazí.
Kdo ví?
Ať už můj životní příběh skončí šťastně nebo s nějakou skvrnou na kráse, smířím se s tím. To jediné co bych opravdu nechtěla je, aby byl napsaný zbytečně.


Pěstounské mámy jsou zvláštní druh. Něco mezi Petrem Panem a kouzelnou vílou.
Máme ještě spoustu času a taky mnoho před sebou. Vlastně nevíme, jestli si můžem dopřát takový luxus a zestárnout.
Čeká nás dlouhá cesta po boku našich dětí
Mámy padlých andělů, zázraků z cizího břicha, zlatíček ( ať už jim říkáme jakkoli) nemají čas zestárnout ať se jim to líbí, nebo ne.