Náhradní máma

Nedá mi to, chvíli se nezastavit v dostihovém tempu a nepřidat náš poněkud nevšední zážitek z období, které bych klidně nazvala bodem zlomu. Jak říci dětem, které máme doma od malička, že se nám nenarodily ?
Párkrát jsme už řešili jak zdělit našim dětem, které máme v pěstounské péči, že jejich start do života nebyl vůbec jednoduchý. Jsou na to různé názory i úhly pohledu. Někteří rodiče vypráví svým dětem o první mamince nebo o domečku, z kterého si je přivezli, už od prvních dnů společného života. Jiní naopak otálí, čekají na vhodnou příležitost. Všichni ale víme že ten okamžik pravdy jednou přijde a čím déle budeme odolávat, tím složitější vysvětlování nás čeká. Děti k nám přichází v nejrůznějším věku, do adopce i do pěstounské péče. Pokud se jedná o dítě malé, je to ve výsledku jedno.
Naši kluci k nám přišli z KÚ ve věku dva a tři roky. V ústavu byli déle než rok. My jsme jejich minulost neřešili, kluci do rodiny okamžitě zapadli a tak jsme s nimi žili jako s vlastními dětmi.Věděli jsme, že jednou budeme muset vysvětlovat proč mají jiné příjmení, proč máme dva syny se stejným jménem a možná i to proč jsme jim to neřekli dříve.Teď se nám, ale nechtělo komplikovat život jim, ani nám. I tak bylo okolo nás spousta zmatků a nastavování pravidel. Když trochu povyrostli, snažila jsem se s nimi toto téma otevřít. Kluky to ale vůbec nezajímalo, odbíhali od tématu a neměli snahu svou minulost řešit. Čas běžel, děti rostly a já už měla trochu strach z toho, že se nám to jednou vrátí jako bumerang. Když k nám po třech letech z DD přišly tři další děti, došlo mi že se budou slova jako je dětský domov, skloňovat ve všech pádech.To bude naše šance. Nově příchozí děti byly plné dojmů a o své minulosti opravdu často vyprávěly. Kluci vůbec nereagovali. Šlo to mimo ně. Vzpomínám na jednu situaci, téměř úsměvnou, kdy jsem se snažila využít příležitosti pro osvětu. Když nejstarší přijatý synek začal opět vyprávět své přibarvené historky z DD, odhalila jsem klukům celou pravdu v jasném světle. Vyprávěla jsem jim, jak jsme moc potřebovali malé děti, jak dlouho jsme na ně čekali a jak jsme rádi, že máme právě tak šikovné kluky jako jsou oni. Kluci poslouchali, přikyvovali, na chvíli jsem uvěřila tomu, že rozumí, co jim sdělujeme. Pak se ten mladší na mě upřeně zadíval a položil mi otázku. "No, já vím, že jsme z děcáku, to mi Martin řekl, ale z jakého děcáku je Honza?" (Honza je náš biologický syn.) Odpověděla jsem. "S Honzou je to jinak.Ten se nám přece narodil." Dominik chvilku přemýšlel a pak jen nechápavě zalomil rukama. "Jo, já vím, že se vám narodil, ale z jakého je děcáku ????" Docvaklo mi, že vůbec nepochopil, oč jde. Možná, že jsme tu pravou chvíli propásli a měli jsme taky v něm postupně ukládat informaci o tom, že se narodil někde jinde a někomu jinému. Nikdy jsme klukům netvrdili, že se nám narodili, ale taky jsme jim neřekli opak. Jen jsme toto téma moc často neotevírali. Trochu proto, že jsme jim nechtěli přidělávat starosti, možná i pro náš pocit, že jsme normální rodina. Ať už byl důvod jakýkoli, měli jsme problém. Po čase i nové děti téma dětské domovy opustily, a čas běžel dál, aniž by kluci pochopili, že někde na druhém konci republiky žijí jejich skuteční rodiče, kteří se jednou možná rozhodnou vyžádat si je zpět. To, že žijí v omylu, je hodně nebezpečné. Co ale s tím? Tady je třeba zmínit že jsme chovatelé, krom koně a oveček máme taky pejsky. Naše děti, i přes všechny výchovné problémy, které řešíme, mají jednu úžasnou vlastnost. Mají ke zvířatům moc pěkný vztah, zejména naše fenky labradora a yorkšírského teriéra se staly jejich stínem. Kam se hnou děti, tam jsou naše psí holky. Nemám snad jedinou fotku dětí, kde by od někud z pozarohu nevykukovala chlupatá psí hlava . Naše děti se nejvíce těší na narození štěńat. To je v naší rodině velká událost. Martin z pozice nejstaršího, pečlivě zapisuje porodní váhu každého přírůstku, ví, že jedenáctý den se štěňatům rozlepují oči a o dva dny později už jsou schopné mžourat na svět. Ví taky, kdy je třeba provézt odčervení, začít přikrmovat a kdy štěně udělá první neobratné krůčky. Děti se předhánějí, kdo mi jako první přinese informaci o tom, že už mají rozlepené jedno oko a nebo, že už jsou v tlamičce zoubky ostré jak jehly. Máme rádi tohle období a vážně si ho užíváme. Jak nám ale fenky stárly, štěňat ubývalo. Tyto okamžiky byly stále vzácnější. O to více jsme je prožívali. Popisuji to proto, že už za pár dní se mělo stát něco, co nás všechny dost zasáhlo, ale jednou pro vždy to vyřešilo dlouho odkládaný problém.
Tou dobou naše fenka yorkšírského teriéra čekala na narození štěňátka. Ultrazvuk nám ukázal, že bude jen jedno štěně, pelíšek byl připraven a jelikož dlouho před tím žádné přírůstky nebyly, děti byly natěšené. Věděli že tohle štěně do světa neodejde. Vzhledem k stárnoucím fenkám zůstane doma bez ohledu na pohlaví. Jmen jsme měli v záloze pro deset pejsků a stejně tolik fenek. Služba s venčením byla rozebraná na rok dopředu. Už jen ten dlouho očekávaný den D aby přišel! Přišel, ale všechno bylo úplně jinak. Narodilo se pouze jedno štěně, které žilo jen pár hodin.
Naše Dixinka je skvělá máma, od štěňátek se nikdy ani nehne. Není divu že z toho byla úplně mimo.Tři dny hrabala všude, nežrala, kňučela. Děti to prožívaly s ní. Snažily se jí nějak zaujmout, udělat cokoli, aby se vzpamatovala. Ztráta štěňete je zasáhhla, ale daleko hůř nesly, jak jejich fenka zoufale běhá po domě a hledá své mládě. Možná spíš kvůli dětem, než kvůli ní jsem zahájila pátrání po známých, jestli někdo neví o odloženém štěněti. Podařilo se mi od známé z útulku získat štěně křížence ( čehosi s čímsi, to se ani jinak nedá napsat ), kterému naopak uhynula máma chvíli po porodu. Majitelé si s ním nevěděli rady. Vyhledali pomoc u chovatelky, která měla už odstavená štěňata a byla šance na přijetí tohoto mláděte. Bylo už ale pozdě, fenka ztratila mléko a laktaci se nepodařilo obnovit. Pejsek byl tedy odchováván na láhev, ale byl problém s masáží bříška. Náhradní máma by pro něj byla nejlepším řešením. Koho by to napadlo co?
Když pejska přivezli, všichni jsme čekali, že se k němu naše fenka přiřítí, slzy štěstí budou kanout na všech stranách. Příroda je mocná a v zvířecí říši se osiřelá mláďata přijímají snáze než u našeho živočišného druhu. Ne jednou nám to bylo dáváno za příklad . Žádný zázrak se ale nekonal. Naše fenka ho považovala za vetřelce ve svém hnízdě, a drsně ho přehlížela. Prostě jí nevoněl. Cecíky plné mléka jí musely tlačit, pejsek pořád brečel a ona nepřestávala hledat své vlastní mládě. Štěně už bylo dost hladové, jeho kňučení sílilo, děti se všemožně dožadovaly nějaké nápravy. Přikládali jsme pejska k cecíku fenky, která odmítala být ve stejném pelíšku s vetřelcem. Bylo to vážně nepříjemné. Snažila jsem se ten tlak vydržet, měla jsem sice připravenou láhev s náhradou psího mateřského mléka, ale to by celý problém jen odsunulo. Pejsek byl na vyhřívané el. dečce, byl zdravý, bylo třeba vyčkat, až té feně docvakne, že tohle je jediné mládě, které jí můžeme nabídnout. Tady byl první prostor zamyšlení. Děti začaly mít obavy, že ho naše Dixinka odmítne, není přece její. Jí se stýská po tom jejím miminku. Nebude za něj chtít úplně cizí dítě a ještě když není hezké a není jí vůbec podobné. Ona ho určitě odmítne! Nejstarší Martin byl naštvaný. Pořád se snažil jí to mrně cpát pod čumák, Dixi odvracela hlavu. Menší děti brečely. Zvláštní myšlenky se nevyhnuly ani mě. Já jsem sice o život štěněte obavy neměla, věděla jsem že ho dokážeme dokrmovat láhví, ale celé mi to připomnělo příchod kluků k nám. Taky se v prvních dnech žádný zázrak nekonal. Dokonce ani v prvních měsících. Když opadlo první okouzlení ze sladkých blonďatých andílků, nastoupilo období rozčarování. Bylo to jako když vypustíte smečku orangutanů z klece.To byla doba olizování stolů v mekáči, osekávání omítky na domě hráběmi, naházených bot v bazénu, vylitého oleje po celém domě......
Trvalo to dost douho než mi děti začaly vonět jako naše vlastní mláďata a ty jejich věčné lumpárny mi nezavíraly cestu k jejich bezvýhradnému přjetí.
I naší fence to docvakávalo vážně hodně dlouho. Na láhev nakonec stejně došlo a ne jednou.
S dětmi jsme vytrvali a štěně jsme k cecíku pravidelně přikládali. Ona se pak sice už nevzpouzela, ale bylo jí to viditelně proti strsti. Když náš stisk povolil, byla okamžitě v trapu.Neolizovala ho vůbec. Měla jsem pocit že je to snad pod její úroveń.To ale vyřešila naše labradorka.Ta s tím problém neměla. Jen když toho mrňouse obtáhla svým plajzákem, tak tomu chudákovi zbyl ještě kus jazyka i na záda.
Bylo to zvláštní období. Trvalo jen pár dní, ale naše děti držely pohromadě jak nikdy před tím. Sedmiletý Dominik se mě zeptal, jestli jsem si ho mohla vybrat a nebo jestli mi někdo řekl, že si musím vzít jen jeho a bráchu, jako musela Dixinka. Co na to máte odpovědět? Pravda je, že pokaždé, když jsem přijela na první návštěvu do nějakého ústavního zařízení, mě vždy úplně dostalo nějaké jiné dítě, než to co bylo vybrané pro nás. Nějaký ušmudlaný šmoula, co tam seděl v koutě a utíral si nos do rukávu. A já cítila jak moje mateřské city bijí hlasitě na poplach. Nic s tím neuděláte. To je ale pravda, kterou přijetému dítěti neřeknete. Ty mateřské pudy se k životu někdy probouzí pozvolna, ale probudí se a o to jde ze všeho nejvíc. Někdy je třeba prostě vytrvat.Tak jako tomu bylo i u našeho psího pěstouňátka.

Za dva dny se situace trošku zlepšila. Naše fenka začala reagovat na kňučení. Seskočila z křesla a běžela se podívat do kuchyně jestli není v pelechu náhodou nějaká změna. když zjistila že je tam pořád ten stejný vetřelec, vrátila se zpět na své místo. V klidu už jí to ale nenechávalo, začala útočit na každého našeho psa, který se ke kuchyni jen přiblížil. Musel se v ní odehrávat velký boj, naběhala spoustu kilometrů ve směru obývák – kuchyń. Pomalu, aniž to chtěla se z ní stávala – NÁHRADNÍ MÁMA. Děti tu změnu samozřejmě nepřehlédly. Běhaly za mnou s nejčerstvějšími zprávami. Mami, už si k němu čuchla, teď ho olízla jazykem, jen jednou, ale olízla. Ona vyhnala kuchyně i kocoura.
Pak už to šlo celkem rychle. Najednou jí naše děti našly v pelíšku s pejskem přisátým na cecíku. Od té chvíle byl její, už se od něj nehnula, začal mít její vůni, bylo dokonáno. Štěně spokojeně oddychovalo v pelíšku vedle své nové maminky, naše fenka byla spokojená a děti měly najednou spoustu otázek. Proč jsme vlastně přišly k vám? Je ten děcák daleko? Kdo tam byl s námi? Pojedeme se tam podívat? Budete s námi už pořád? Jsme teď vaši jako Honza? Napadlo mě, že kluci po celou dobu dobře vnímali co jim říkám a informace si ukládali. Jen neměli potřebu svou minulost ani budoucnost do této chvíle jakkoliv řešit .
Když přišel čas rozloučení s naším pěstounským štěňátkem, bylo to smutné. Děti jsou zvyklé na to, že štěňátka se nám rodí a odchází. Tentokrát to mělo být jinak. Dixinky potomek měl zůstat u nás na trvalo. Tento pejsek se ale měl vrátit do své původní rodiny. Jeho maminka už nežila a on měl nahradit její místo. Ani jméno Ťap po matce Ťapce jsme mu nedali my, ale původní majitelé. My jsme byli pouze zprostředkovatelé pěstounské péče a naše Dixi na čas náhradní máma. Trochu jsem se bála toho, že mě děti zahrnou otázkami, na které v této chvíli nemám chuť ani sílu odpovídat. Nestalo se tak. Jsou si postavením v naší rodině tak jisté, že jim obavy z odchodu na mysl vůbec nepřišly. Když ten čas přijde, budeme to muset řešit. Teď je ale čas pro jejich bezstarostné dětství.

Vlaďka