Někdy mě fakt štveš!

Když mi strýček gugel, při mém surfování po internetu, vyvrhl pěstounskou diskuzi, přijala jsem ji s povděkem. Prima pokec na právě žhavé téma. Po domě nám tenkrát pobíhali dva neposední skřeti a my čekali na krásnou malou vílu. Bílou jako padlý sníh.
Příspěvky jsem pročetla a na některé odpověděla. Nikde žádná jména, jen nicky a přezdívky. Krátce jsem se zamyslela a napsala to první, co mě přišlo na mysl. A tak se zrodila Jana1. Ještě že tak! Kdybych se bývala zamyslela hlouběji, mohla si s lidmi na diskuzi dopisovat třeba Esmeralda, Kasandra nebo taky Pipi Punčochatá.

A tak mi do života vtrhla Rous (Kopretinka), která tu a tam utrousila nějakou tu perlu ze života. I ona tenkrát zažívala úřední těhotenství a toužebně očekávala další, tentokráte zaručeně dokonalý přírůstek. Nebyl den, abychom alespoň jedním okem neprojeli diskuzi a nezjistili co koho štve, dojímá či těší. Veselé perličky z natáčení, rady přímo k nezaplacení i názory nad kterými zůstává rozum stát, to všechno diskuze nabízí. To všechno rádi přijímáme. Měsíce ubíhaly, Kopretinka se dočkala své vytoužené holčičky a my jsme místo jedné bíle princezny obdržely dvě čokoládové krásky a k nim jako bonus zrzavého uzurpátora. Tou dobou se na diskuzi objevil inzerát, ve kterém jakási Ronja, dcera loupežníka nabízela Ozáka (svého manžela) i s motorkou k pronájmu. Projevila jsem zájem. Ozáka jsem nezískala, přesto že jsem se ozvala jako první. (Což přiznám se, stále nechápu). Zato po nějaké době do výčtu mých přátel přibyla i jedna loupežnická dcerka.

Je jiná než já. Kdybych napsala, že je mým pravým opakem, nebyla bych daleko od pravdy. Nosí věci, které bych si já nikdy neoblékla a věci z mého šatníku by na sebe nevzala zas ona. Směje se mi, když slzím dojetím nad písničkami od Jakuby Smolíka, skladby které naopak její duši pohladí, tu mou totálně umrtví. Mé priority nejsou těmi jejími a v těch co má ona, se zase ztrácím já. A přesto máme spoustu společného. Nevzdychali jsme nad prázdnými hnízdy a postupně jsme je naplnili novými mláďaty, své zážitky sepisujeme pro příští generace a taky pro případ, že by náhradní rodičovství někdo považoval za cestu do ráje. Obě máme chlapy, co nás nezatratili a statečně tu invazi dětí ustáli…

Není vždy snadné najít společnou řeč a kompromis je něco, bez čeho se neobejdeme vůbec. Navzájem si své paměti, připomínkujeme víc než výtvory našich zákonodárců v parlamentu a boj o odstavec navíc, není nic neobvyklého. Zlobím se, když Ronja zavrhuje části, které jsou pro mě důležité. (Popisy krajiny, roční období, zvířecí společníci…) bez nich není můj příběh autentický, mé dílo úplné. Vztekám se, když mi opraví hrubku a přidá rozesmátého smajlíka. Někdy mě fakt štve! Mám ráda její příběhy i způsob, kterým je vypráví. Jen občas cítím příliš ostrý tón a nechuť ubrat plyn. Jako by měli všichni vědět, že čas pro diskuze vypršel a není už co řešit.

Když ale nastane problém, je to právě ona ke komu vysílám své May day. Mé SoS volání není nikdy bez odezvy a tak spolu řešíme i věci neřešitelné. Tlumíme drtivé dopady, křísíme jiskřičky naděje a hledáme měsíční údolí. To všechno k práci pěstouna patří.
A když se pak sejdeme nad společným dílem, svádíme boj o každé písmenko, naše jinakost dělá divy. Ze společně upleteného svetru Ronja vypárává, dle mého názoru, ty nejhezčí časti, ruší norské vzory, na kterých si já naopak zakládám, odstřihuje mé pravé perly a místo nich přidává aplikace tak extravagantní, že se mi až tají dech! Když svetřík doběhne opět ke mně, pár perliček nenápadně přišiju zpět a na výrazných aplikacích zabrousím hrany. Pak společně zastříháme nitě a naše dílo, snad srozumitelné všem, může vyrazit do světa.