Podobnost čistě náhodná -kapitola 3

Marta Hroudová si nepřipravovala plán, jak řekne Hroudovi o holčičce z letáku (teď už přesně věděla, že je to její holčička) a nevěděla ani, kde takovou najde. Zato věděla naprosto jasně, že když není čas na miminko, bude holčička, které dala už jasnou podobu.
O polední pauze zazvonil mobil: „Sem na hranicích, přijedu večír, kup pivo, ju?"
Odehnala myšlenky, které jí nedaly spát a při odchodu z práce přihodila, do už tak těžké kabely, pět lahváčů. Jak už bylo řečeno - milovala svého muže.
Stačila poklidit uklizený byt, uvařila guláš s kupovaným knedlíkem a babička přivedla Hroudičku. Holčička, byť sedmiletá, byla trochu pozadu za ostatními dětmi svého věku. Usmívala se a Marta řekla: „Tak honem, převlíkni se, tatínek tu bude za chvilku." Hroudička se pomalými tempy začala soukat z bundy a brebentila: „Maminko, babička říkala, že mi přinese Ježíšek panenku, víš tu mořskou pannu s ploutví." „To tedy nevím, jestli budeš hodná" poškádlila jí Marta.

Klíče v zámku zarachotily: „Táta!" Hroudička se rozeběhla a nacvičeným pohybem skočila do tátovy náruče. Byl to jejich rituál, a kdyby to byl býval otevřel dveře pošťák, skočila by Hroudička po něm. Zvyk je zvyk, to bylo jasné oběma.

Večer se vlekl stejně jako mnoho jiných. Marián mluvil o zácpách v dopravě, o příšerných silnicích a ještě příšernější domluvě - rukama nohama - o spaní na benzínkách a drahých záchodech.
Marta poslouchala na půl ucha. Ještěrkář Milan by si určitě všimnul, že Marta je myšlenkami jinde, ale Hrouda byl prostě hrouda. Psss, zvuk dalšího otevřeného piva. „Marošku, Hroudička potřebuje kamarádku  „Hm, dyť snad kamarádí s Milunou vod vedle, ne?" „No, to jo, ale asi by jí chtěla mít pořád doma, víš?" „Hmmm, dyť tu může Miluna spát." „Maroši, já nemluvím o Milunce, já mluvím o jiné holčičce." Psss "Sakra, podej mi hadr, nějak to vyteklo. Ať si pozve koho chce, víš, že sem porád pryč, ani ty holky neznám."

Marta toho měla právě dost. „Mariane, posloucháš mě? Já chci holčičku!" zamávala mu před nosem letáčkem. „Co je to?" Maroš se nevěřícně zakoukal na papír. „To je ona, naše holčička, co jí říkáš?" Chvíli na sebe oba hleděli, jako by se neviděli, neznali, jako by se jeden z nich zbláznil. „Ty ses asi zcvokla, ne?" Hrouda se v rozčilení postavil tak rychle, že si pobryndal tepláky. „Vidíš, co děláš?" zahučel.

Marta Hroudová, poprvé za sedm let jejich manželství zapochybovala o správnosti své volby. Poprvé si připustila, že nebude holčička - nebude Hrouda. Poprvé se rozhodla pro citové vydíráni. Začala plakat.

„Co bulíš?" Z Hroudy se začaly štípat třísky. Každej dub se dá otesat a slzy Marty Hroudové tnuly do živého. „Neřek sem, že ne, musim si to rozmyslet. A došlo pivo, musim do hospody."

Paní Hroudová se přes slzy usmála. Věděla, že je vlastně vyhráno. Alespoň v tom, že se o holčičce z obrázku bude zdát oběma. V tom se tedy opravdu nemýlila.