Podobnost čistě náhodná -kapitola 4

„Já se na to fakt vyprdnu! To mám furt dělat někomu krávu?" Alexandra Slimáčková, hlavní kuchařka v jídelně dětského domova se spravedlivě rozčílila. „Doma jim k jídlu nedali nic, já se snažím, aby jim chutnalo, když se nakonec zažerou tak, jim nic nechutná a ošklebujou se, vrací to a včera, včera byly zase pod stolem přilepený knedlíky!" Popadla dech a pokračovala: „Já bych jim zadky zmalovala, kupujou si hamburgry a jiný svinstvo a do mrkve nestrčí nos."

Alexandra Slimáčková byla prototyp kuchařky, která držela místo chrastítka vařečku už v kočárku. Paní trošku přes čtyřicet nebo k padesátce? Silnější postava, vlasy naondulované, pořád trochu upocený výraz, to jak stojí nad hrncema s koprovkou, rajskou a gulášovkou.
Saša, jak jí všichni říkali, byla veselá, bodrá osoba, ale běda, když jí někdo naštval. Slyšet byla až do vychovatelny a od údržbáře přes ředitele, u všech měla respekt.
Saša bydlela v domku po rodičích. Snoubenec jí před mnoha lety utekl, těsně před svatbou s jinou a tak zůstala sama. Nebylo jí smutno, měla kočku, a taky ráda spala a dívala se na seriály.
Byl pátek konečně. Nakoupit větší nákup a ještě nakrmit kočku.

V děcáku v ředitelně se ještě svítilo.
Pan ředitel Zajíček už dávno žádný zajíc nebyl, ale fešák, fešák to byl pořád. Vlastně nebyl vůbec starý, bylo mu pětatřicet a doma byl, jak se říká „paroháč". Jeho krásná žena měla někde přítele a vlastně si byli cizí už dávno.
Děti neměli, manželka po nich netoužila a on měl „svých" plnej barák, jak všichni zaměstnanci i lidi z okolí děcáku říkali.

Vlastimil Zajíček měl svou práci rád. Měl rád i děti, které mu nahrazovaly rodinu a ony měly rády jeho. Byl spíš kámoš než říďa. Měl pochopení pro lumpárny a žehlil maléry, které byly na každodenním pořádku. Nebylo to jediná starost, kterou měl. Ministerstvo jeho děcák bombardovalo a zavalovalo neustále novými pokyny, novými hlášeními a další zbytečnou agendou, na kterou neměl čas, chuť ani náladu. Páni nahoře přidávali papíry a ubírali peníze. To bylo zlé.

Skoro každý žije představou, že děcáky, kojeňáky a podobná zařízení, žijou v blahobytu. Že koupání v moři a zimní sjezdovky jsou tím luxusem, který se běžným rodinám nedostane. Vlastně jo, Vlasta těm lidičkám rozuměl. Neviděli za italským sluníčkem cikánskýho kluka, kterej jedl celej svůj život z popelnice, ani malou Marušku, kterou zneužíval vlastní děda. Nikdo nechce slyšet, že ten šestnáctiletej poďobanej kluk na lyžích je ztracenej ve svým světě autíků a tak mohl by pokračovat donekonečna.

Peníze chyběly jinde. Na nové postele, které kluci rozbili, na kroužky, na taneční, na to, aby každej, kdo z „Vlastova děcáku" odcházel, měl našetřeno na první měsíc na ubytovně nebo podnájmu. Víc pro ně udělat nemohl.
„Zajoch", jak se Vlastovi říkalo byl unavený. Byla půlnoc. Asi se natáhnu tady na gauči, pomyslel si a taky pomyslel na to, že zítra je sobota a nikdo ho nebude rušit.

Zachumlal se do erární deky a usnul jako mimino.