Podobnost čistě náhodná epizoda 6.

Vlasta Zajíček, stál u dveří a omlouval se. „Promiň, že otravuju." A už se nacpal do předsíně. Znali se se Zdenou Vostrou léta a prokecali nad kafem i lahví červeného nejednu noc. Byli přátelé. Rozuměli si jak pracovně tak i v soukromí. Oba rádi četli, milovali historii a Paříž, na kdejakou výstavu si vyšli spolu. Proč ne?

Zdenka Vostrá by sice nemohla dělat Zajíčkovi matku, ale starší sestru určitě a proto byl jejich vztah jaksi blízký. Zdenka věděla o Vlastíkových potížích doma a nesčetněkrát mu radila, aby to vzdal. Nechtěl. Sám nevěděl proč. Jeho manželství bylo mrtvé a v odchodu by mu nikdo nebránil.
Snad čekal na zázrak, snad na zmoudření nevěrné manželky, kdo ví. Jisté je, že neměl dost odvahy a vlastně ani kam jít.
Proto tak často přespával v děcáku na gauči. Domů ho to netáhlo.

„Co bys otravoval? Dáme si kafe, jo?" Paní Zdenka nečekala na odpověď a postavila vodu.
„Nemůžu spát. Na baráku se nic neděje a slouží se mnou Hanka, ta je ohlídá."
Kouknul na hodiny v kuchyni, ukazovaly půlnoc, dvě hodiny od doby, kdy se Vlasta zavrtal do deky a na chvíli usnul. Probudila ho bolest za krkem. Gauč byl sice pohodlný, ale nebyl určen na spaní a Vlasta na něm naležel o mnoho víc, než je zdrávo.

Zdena před něj postavila kafáč a kus koláče od včerejška. „Dík" zamumlal s plnou pusou. Zdenka si přitáhla župan a posadila se.
„Tak co se děje?"
„Ale nic, jsem unavenej, nevyspalej, otrávenej a vůbec - všechno mě štve."
„Vlastíku, dneska nic nevyřešíme, ustelu ti vedle. Zítra mi brnkni, probereme to a můžeme si jít někam sednout."
„Jsi fajn, Zdeni" v polospánku zamumlal Vlasta.

Ráno si pospíšil, aby ho neviděla zvědavá sousedka. Už takhle chodil ke Zdence často a to by se mohlo stát terčem pěkných nepříjemností. Měl Zdenu Vostrou rád a nechtěl, aby se po ní vozila kdejaká stará Blažková.

Na dveře ředitelny se ozvalo zaklepání. „Můžu?" strčil do dveří hlavu Pepa. „Co se zase podělalo?" zeptal se Vlasta Zajíček, hlava zařízené pro děti bez domova. „Nic, nic se nestalo, teda alespoň o ničem nevím" ujišťoval Pepa. Vlastimil Zajíček měl Pepu rád. Práci údržbáře odváděl dobrou a ještě nad rámec svých povinností. Spravil i nespravitelné a kluci za ním chodili, aby jim zalepil a dofouknul duši u kola, holkám spravil fén a rozbitou kulmu.

„Tak co jste chtěl, Pepo" I po těch letech si vykali, i když si říkali jmény. Pepa se přišoural ke stolu a podal Vlastovi pomačkaný letáček: „Takovou holku tady nemáme, že ne?"
Vlasta uhladil papírek a přečetl výzvu, kde Ministerstvo práce a sociálních věcí hledalo náhradní rodiny. „Jakou holku? Myslíte tuhle, přímo tuhle?" „No, jo, tudle" přisvědčil Pepa. „A proč jí hledáte? Nebo se snad chcete stát pěstounem, Pepo?" „Ne, to ne" zahuhlal údržbář a honem vysvětloval: „Mám kamaráda a jeho žena, ne von, víte, si myslí na tudle holku a tak sem myslel, že se voptám, jestli neni náhodou u nás na baráku."

Vlasta Zajíček ještě nikdy ve svém životě neslyšel větší pitomost. „Pepo, to je jenom ilustrační fotka" nebyl si jistý, zda Pepa chápe slovo ilustrační. „Tak jo, děkuju, voni se zeptají jinde". Pepa vycouval ze dveří.

To se mi snad jenom zdá. Na Zajocha šly mrákoty. Jestli si tu letákovou kampaň vyloží všichni takhle, tak to se nám tu dveře netrhnou.
Zvedl telefon a vytočil číslo na Zdenku Vostrou, sociální pracovnici a spřízněnou duši. „Ahoj Zdeni, prosím tě, víš o těch letácích, které kolujou městem a lákaj lidi na děcákový děti? Teď tu byl u mě Pepa, náš údržbář a chtěl pro známý dítě".
Na konci telefonu bylo chvilku ticho. „Jo, vím o tom, je to pěknej průšvih, u mě už taky byli lidi a ptali se, že by si chtěli vybrat nějaké dítě." „To se těm nahoře zas něco povedlo."
„Jo, Zdeni, abych nezapomněl, bude tě volat kriminálka, ten Horváth zase ukrad nějaký peníze ve škole." „Ten jednou skončí v base, jako jeho táta."
„Tak jo, dík" Vlasta zavěsil a pustil Pepu i zlodějíčka Horvátha z hlavy. Měl důležitější starosti. Měla přijet inspekce z Ministerstva.

Rodinné buňky, jak se malým bytečkům přezdívalo, byly ráno uklizené. Zato teď by mohly sloužit pro případný úkryt bezdomovcům. Hadry poházené po zemi, muzika na plné pecky na kuchyňské lince neumyté nádobí. Kluci u počítače a ti menší u televize.
Krásnej obrázek, jen co je pravda, pomyslel si ředitel: „Okamžitě to tu ukliďte, víte že čekáme návštěvu. Pišta, Martin a Honza uklidí a Jirka s Mikešem zametou! A fofr!"

Vrátil se do kanceláře a na stole pořád ležel ten Pepův letáček. „Hledáme rodiny i jednotlivce, kteří se chtějí státi pěstouny nebo adoptivními rodiči" Usmál se. Ta holčička na obrázku byla fakt hezká a docela určitě nebyla z děcáku. To se pozná, na očích. Všechny děti z ústavů tam mají něco, co děti z rodin ne. Strach? Smutek? Možná nejistota. Těžko říct. Téhle holčičce se oči smály.

Ještě jednou vytočil Zdenku. „Ochrana dětí" ozvala se Helena Vetešníková, majitelka hlavy barvy ohně. „Jé, promiňte, chtěl jsem Zdeničku, tady Vlastimil Zajíček, děcák"
„Zdena tady není, ale klidně mluvte, vyřídím jí, co máte na srdíčku" servilně se zahihňala do sluchátka. „To je dobrý, děkuju, zkusím to později." Vlasta honem položil telefon.
„To je baba" ulevil si.