Podobnost čistě náhodná epizoda 7

Helena Vetešníková, sociální pracovnice, zrzka a ještě k tomu „hrozná baba", jak se o ní vyjádřil Vlasta Zajíček, nabrala směr děcák. Šla rychle a rázně. V hnědých mokasínách (aby nohy nebolely) spěchala, aby nepropásla pana ministra, vedoucího odboru nebo někoho jiného důležitého, který bude hledat chyby u Zajocha v děcáku. A že by mohla vyprávět. Kolik jenom průšvihů ředitel za ty smrady zacelil a kolik se toho ani ona! nedozvěděla.

Helena vrazila do ztichlé budovy Dětského domova první. Klid, ticho, uklizeno. To je parchant ten Vlasta, připravil se a nechal i uklidit. Ušklíbla se a bez zaklepání otevřela dveře do ředitelny.

„Dobrý den, pane řediteli" štěkla na pootevřenou pusu a překvapení Vlasty Zajíčka. „Dobrý den, vůbec jsem neslyšel klepat, promiňte" omluvil se Vlasta i když dobře věděl, že nic nepřeslechl. „Jste tu první, dáte si kávu?" „Ne, děkuji" ohrnula nos. „Já si potrpím na opravdu, ale opravdu kvalitní kávu a tu asi nemáte, že?" Vlasta pokrčil rameny. Za léta s problémovými dětmi se naučil vycházet i s problémovými dospělými. A mezi ty, Helena Vetešníková, rozhodně patřila.

Heleně se mezi zasvěcenými říkalo „socpracka Helen", byla obávanou sociální pracovnicí a pro toho, kdo se jí dostal do spárů, toho už většinou nepustila. Neměla přátele, kamarádky a ani se Zdenou Vostrou si nerozuměla, byť měly kanceláře vedle sebe a někdy za sebe zaskakovaly u klientů.
Helena byla přesvědčená, že Zdenka je slabota, měkouš, moc hodná a taky, že má určitě nějaké techtle-mechtle se Zajochem. Navštěvovali se a viděla je i na večeři. To přece není normální. Mladej kluk a vona, stará vochechule, pomyslela si trochu závistivě.

Ministerské auto zastavilo na dvoře areálu a vystoupil ministr, náměstek a řidič. To jich moc nepřijelo, úplná delegace, pomyslel Zajíček, který koukal z okna.
Navlíkl sako, přehozené přes opěradlo křesla a vyšel z kanceláře. Helenu Vetešníkovou minul, jako by tam ani nebyla.
„No pane Zajíček!" ozvalo se dotčeně a socpracka ředitele předběhla, div ho nesrazila ze schodů.

Návštěva „shora" proběhla v klidu. Vlasta se s oběma pohlaváry rozloučil a zůstal jen nepříjemný pocit, že o všem, v téhle zemi, rozhodují lidé, kteří o problému dětí bez mámy a táty, nic nevědí.

Vlasta cítil, že to chce změnu. Dneska půjde domů a konečně (pokolikáté už?) to se ženou vyřeší.
Nadechl se a vyrazil.

Doma nikdo nebyl. Vlastu to sice neudivilo, ale taky nepotěšilo. Zítra tu odvahu mít možná nebude, znal se. V děcáku řešil všechno a doma... Rozhlédl se po bytě. Kytky z umělé hmoty, dečky, obrázky ve zlatých a stříbrných rámečcích. Hnusil se mu i žlutý odstín na stěně, i když žlutou barvu měl docela rád.
Odhrnul plyš z křesla, aby ho nezmačkal a pustil televizi. Program nic moc. Mechanicky přepínal kanály a vlastně se nechtěl dívat na nic. Sesul se hlouběji do pohodlnější pozice a zavřel oči.

Probudily ho něčí kroky, šepot a hihňání. Jeho žena nebyla sama. Ani jí nevadilo, že je její muž doma. Byl pro ní vzduch. Léta se snažila, ale pro Vlastu vždycky byly přednější cizí děti a jeho práce před vlastní rodinou. Už ho neměla ráda, ale nenávist k němu necítila. Bylo jí Vlasty vlastně líto. To se tak někdy stane, že se manželství rozpadne a dlouho o tom nikdo z dvojice neví. A tak to bylo i u Zajíčků. Vlasta prázdný vztah řešil prací a jeho žena štěstím s jiným.

Vlastimil Zajíček, ředitel Dětského domova, který vlastní domov dávno neměl, se zvedl z křesla. „Přišel jsem si pro věci, stěhuju se, podej žádost o rozvod, podepíšu co chceš. Jo a byt ti nechám, neboj."

Odešel, překvapen sám sebou.