Podobnost čistě náhodná -kapitola 2.

Je krátce po jedné hodině odpolední a sociální pracovnice Zdenka Vostrá dovaří už svou třetí kávu. Má za sebou náročný den. Do oblíbeného hrnečku přihodí dvě vrchovaté lžičky cukru a unaveně se usadí do své kancelářské židle.

„Dobrý den, já jsem Vyhnil.“ Spustí muž v kostěných brejličkách, hned jak vstoupí do místnosti.
„To je mi moc líto, ale s tím toho tady asi moc nenaděláme, paní Zdenka pokrčí rameny. „Spletl jste si působiště, měl jste jít rovnou na chirurgii. Tady jste v kanceláři sociálně právní ochrany dětí…“
„Vy mi nerozumíte, já se jmenuju Antonín Vyhnil." upřesňuje roztržitě pán ve středních letech.
Zdena povytáhne obočí a brýle ve zlatých obroučkách zasune až na samý kořen špičatého nosu.
„Madam, já tu mám s vámi domluvenou schůzku kvůli těm lejstrům, nebo co! Říkala mi to Bláža od nás. Antonín vyloví z igelitky občanský průkaz a položí ho na stůl.
Zaskočená paní Zdenka pátravým zrakem zrentgenuje potencionálního žadatele o pěstounskou péči. Hnědé tesilky s vytlačenými koleny a modrá dederonová polo-košile, dávno vyšlá z módy nemůže uniknout její pozornosti. Evidentně není spokojena s tím, co vidí a tak naprosto bez obalu poznamená. „Pane Vyhnile, pokud chcete požádat o svěření dětiček do některé z forem náhradní rodinné péče, musíte mít vytvořené vhodné podmínky, dobré finanční zázemí a správné reference. Pokud tedy víte co tím myslím.“
Tonda Vyhnil s odpovědí nečeká: „Na jaře jsme malovali a Štefan z cihelny mi slíbil tři válendy, taky nějakou skříň co mají ve stodole. Plat v zahradnictví není špatný a ty reference taky někde seženu. Možná je Štefan taky někde má, ten sežene úplně všechno!“

Sociální pracovnice jen těžce polkne, ze stolku vytáhne štos formulářů a položí je na stůl. Než ze sebe stačí vysoukat jedinou instrukci, jedinou pochybnost či slůvko vysvětlení, zasune Antonín celý štos papírů do své zmuchlané igelitky a spokojeně zamířil ke dveřím. Paní Zdenka kroutí hlavou ještě chvíli po tom, co opět někdo zaklepe na dveře.

To manželé Štáskovi, to je úplně jiná třída. Seriózní, pohledný páreček mladých lidí přichází do kanceláře OSPODu s vyplněnými formuláři a jasnou představou. Holčička do dvou let, nejlépe bez plínek s prognózou křišťálově čistou a biologickou rodinou na míle vzdálenou. Jejich syn Patrik je talentovaný krásný klouček, kam usedne, tam zdobí. Jen ta holčička s očky modrými jak pomněnky a vlásky do půl zad a nesporným talentem k hudbě v rodině moc chybí.
Sociální pracovnice Zdena Vostrá, je paní na svém místě. Za téměř třicet let působení na úřadě práce a sociálních věcí zažila nejednu perličku. Na podobné výstřelky je zvyklá. Při šetření v rodině obvykle nenarazí na žádnou překážku. Nádherný dům, nábytek dle nejnovějších trendů, honosné tepichy tkané na objednávku, drahé hračky a luxusní svítidla. Dokonce i domácí mazlíček, pokud je, podléhá módním výstřelkům, tak aby splynul s interiérem.
Převezme vyplněné formuláře a nic moc nenamítá. Dobře ví, že cokoli by řekla, minulo by se v této fázi účinkem. Šetření v rodině domluví na konec měsíce, termín si upřesní telefonicky. Manželé Šťástkovi odchází s úsměvem ve tváři. V duchu se už svou krásnou princeznou chlubí mezi zdejší smetánkou.

„Zdeničko, můžeš na chvíli?" zeptá se kolegyně ze sousední kanceláře. Zrzavá kudrnatá hlava zmizí, aniž by čekala na odpověď. Zdena zamkne dveře a po prázdné chodbě přejde do vedlejší místnosti.
„Já ti tedy holka řeknu, už vážně nevím co s tím. Ty Gajdoščákovi tu zase byli a rovnou se všema dětma. Ta jejich dcera už je zase těhotná. Čeká to koncem roku, sotva dostala do ruky těhotenskou knížku, oni už to dítě chtějí do pěstounky! Mají už čtyři a v tom jejich čtyřpokojáku jich prý žije devatenáct. Říkali sousedi, že se tam slejzají jak švábi. Nějaká spřízněná rodina ze Slovenska, brácha co se vrátil z vězení a ta jejich povedená dcera je tam určitě taky. To mě nikdo nevymluví."
Zdena jen pokrčí rameny. „A co s tím chceš dělat? Někdy mám pocit, že ty děti rodí hlavně kvůli dávkám. Pokud vím, tak ten nejstarší bude mít teď někdy osmnáct ne?.
„No právě" povzdychne si kolegyně „Ale když tam přijdu neohlášená, tak mi nikdo neotevře. Když se objednám, všechno funguje tak jak má. Dcera tam samozřejmě není."
„Hele Zdeni, neviděla jsi teď v poslední době Zajíčka? Ten chlap se mi snad vyhýbá!" začala kolegyně z jiného soudku.
Zdena jen zavrtí hlavou. „Asi toho má moc!" odpoví a zamíří ke dveřím. Před její kanceláří stojí další pár.