Poklady ze Sběrného dvora epizoda V. - EXPEDICE SMEČNO

Náš pobyt se přehoupl do druhé půlky a děti už měly celou zahradu důkladně prozkoumanou. Atrakce v podobě dvou obřích trampolín, pinčesového stolu, stolního fotbálku a nejrůznějších prolejzaček, je pozvolna začaly nudit. Z bezpečnostních důvodů jsme museli zregulovat počet koloběžek, před kterými se na malém prostoru dvorku uskakovalo čím dál obtížněji. Malá herma plná hraček se proměnila ve velké bojiště. Panenky už nikdo neoblékal, knížky neprohlížel a stolní hry nehrál. I malá Valentýnka ztratila zájem o výtah. Stavebnice sloužily pouze jako palebná munice, která neustále svištěla vzduchem. Po celém domě se rozléhal řev rozdováděných dětí. Tady nastal čas na radikální zásah.
Nebylo snadné rozdováděnou smečku umravnit a dosud ničím neomezované děti donutit, aby daly hernu do původního stavu. Pod příslibem soutěží jsme přece jen uspěli. Od toho okamžiku začala probíhat zábava dětí organizovaně. Madlen všechny ratolesti vyzdobila působivou malbou na obličej. Zorganizovali jsme pár opravdu lákavých soutěží, které probíhaly na zahradě i ve společenské místnosti. Zejména hra na molekuly byla mezi dětmi oblíbená. Absolutní prvenství v soutěžích si ale vysloužilo lovení bonbónů čínskými hůlkami. Děti měly pouze jednu minutu na to, aby z velikého plata, naplněného lákavými sladkostmi, přemístily co nejvíce cukroví do své misky. Malé děti se do této hry zapojily taky, jejich výzbrojí byl ovšem příbor. V prvním kole byly úspěšní všichni, když však došlo na kolo druhé, našim pokladům spadla brada. Místo velkých balených bonbónů, které se čínskými hůlkami uchopí celkem snadno, se na velkém platu objevily drobné lentilky, miniaturní gumoví medvídci, lipa a neopomněli jsme ani na neuchopitelný TIK TAK. Přesto se děti odradit nedaly, po delší době, všechny sladkosti z tácu zmizely. Je ovšem pravda, že regulérnost této soutěže jsme příliš nezkoumali. To už jsme seděli na terase a popíjeli kávu. Zatímco se soutěžící snažili ulovit co nejvíce pochutin, my vychutnávali okamžiky klidu.

Ve Smečně proběhla i oslava malé Denisky. Na její tříleté narozeniny přišly všechny děti. Denča byla v nových šatičkách kouzelná a její hrdý otec, mezi námi obecně zvaný Růžová žabka, se nadýmal pýchou. Oslava se vydařila, i když sraženými stoly v jídelně, připomínala spíše malou svatbu.

Dalším zpestřením pobytu byl výklad karet, který všem zájemců nabídla Madla - Ronja dcera loupežníka. Účast byla opravdu hojná a tak se před dětmi otvíraly cesty jejich budoucích osudů. K jejich velkému údivu byly odhalovány jejich nejtajnější myšlenky a kouzelnice jim bez servítek promlouvala do duše. Jako bonus jí směl každý položit jednu otázku, na kterou byla připravena odpovědět. Trochu jsem se obávala, aby se moji kluci nezeptali na Pin kód v našem trezoru na sladkosti. Nestalo se. Každé dítě obdrželo šifrovanou zprávu, která mu měla napovědět, jak mají naložit se svým životem. Chvíli trvalo, než přišli na to, že je psaná pozpátku a musí ji tedy přečíst proti světlu.

Ke konci pobytu nám už pomalu docházely zásoby. Hanka a Kopretinka tedy vyrazily na nákup. Mimo jiného dovezly i melouny. Jak jsme se později dozvěděli, dostali je sponzorským darem od nějakého starousedlíka. Došlo i na pár šarvátek mezi dětmi a taky na několik odřenin a tržných ran. Lékařského zásahu třeba nebylo, vše vyřešila naše osobní lékárnička a zásoba náplastí.

Když jsme závěrem našeho táboření ve Smečně vystříleli všechny zbraně, děti snědly všechny bonbóny a soutěže zevšedněly, vytasili jsme se za starou, osvědčenou BOMBOU. Známe jí snad všichni z dob našeho raného mládí. Z období vonícího po jehličí a dýmu táborového ohně. Když před lety někdo zvolal slovo Bomba, všichni sebou práskli o zem, ať už stáli kdekoli. Nad kopřivami nebo poblíž špinavé louže.

„BOMBA!!!“ zakřičel někdo od nás a děti začaly zmateně pobíhat, aby si zajistily pohodlné místečko, kde je nebude tlačit žádný kamínek a šimrat tráva do obličeje. "Tak takhle by to milánkové nešlo!!! Okamžitě klesněte k zemi, žádné rozmazlování!!!“ Chvíli to trvalo, ale nakonec všichni pochopili. Jen Ančovička stála pevně zapikolovaná v zemi a na klátící se děti pohlížela z výšky Deniska na to šla chytře. Azyl vždy našla na zádech svého staršího bráchy. Jen ta Ančovička pořád nic.

Nejkrásnější zapojení do hry bylo od malé Valentýnky, od které to nikdo nečekal. Po několika nácvicích se Valča do hry zapojila s takovou vervou, že na žádný povel nečekala. Sama vykřikla BOMBA a bouchla sebou o zem.

O kulturní vložce naší kamarádky Kopretinky už řeč byla. Já jen doplním, že to bylo naprosto spontánní.

Nikdo jsme o jejím záměru neměl ani potuchy. Prostě se uprostřed večera sebrala a odešla ze společenské místnosti. Po pár minutách se na dveře ozvalo nesmělé zaklepání. Když se otevřely a Kopretinka v převleku za slunečnici vtančila mezi nás, dusili jsme se v záchvatech smíchu.

V té chvíli mi došlo, že vůbec nejsme staří a unavení životem. Nejsme suchaři kteří přežívají ode dne ke dni ovládáni dnešním systémem, drceni jinakostí svých dětí a připraveni rezignovat, krmit své děti zklidňujícími léky a čekat na jejich plnoletost. To rozhodně ne. Jsme odhodlaní žít na plno po boku našich dětí, které jsme přibrali do našeho sběrného dvora. O tom přece naše práce je! O tom je celý náš život!

Jana1