Poklady ze Sběrného dvora epizoda I. - EXPEDICE SMEČNO

Když naše zelené auto, s příhodným jménem Ropucha, vjelo do dvora rezidence ve Smečně a naposledy spokojeně zavrnělo, vysoukala se z něj rozzářená Kopretinka a za ní houf jejich rozjásaných dětí. „Tak jsme tady, cestu vlakem jsme zvládli" pravila a hrdě vypnula prsa. Její úctyhodné pětky by jí mohla závidět leckterá pornoherečka. Jen bleděmodré tričko s obřím obrázkem sifonové láhve, pokrývající celou hruď, ubíralo trochu na důstojnosti této zasloužilé matky. „Mami, já mám na něco chuť" oznámila Heduš, sotva se její nožka prvně dotkla země. To už se z auta vysunul i můj muž a s odevzdaným výrazem ve tváři začal z vozíčku i úložáků lovit naše zavazadla.

My tu byli bezpečně první, o hodinu dříve než jsme předpokládali a tak, abych nevypadala nedočkavě, procházela jsem s dětmi přilehlé okolí a hledala volnou lavičku, na kterou bych usadila své pozadí. Manžel vyklopil děti a vracel se zpět do nedalekého města, aby vyzvedl na nádraží Kopretinku. Ta se svými svěřenci cestovala vlakem. Veškerá její bagáž trůnila v našem autě.
Tou dobou se do dvora začala sjíždět i ostatní auta. „Vladi????“ Slyším známý hlas ze skypu! „Jsi to ty?“ Hanka stojí s mamželem i dětmi jen kousek od nás. Já si jí ale nevšimla. „No jo, to jsem já. Ahoj.“ Podáváme si ruku a uhýbáme před dalším autem, které právě přifrčelo, marně hledalo místo k zaparkování. "Já, hned odjíždím, zvolal manžel a v jeho hlase jsem nemohla nepostřehnout značnou dávku úlevy.
"No to já taky!" poznamenal s úsměvem ten druhý řidič. To, nejspíš, aby o tom nebylo pochyb. "Jen je vyložím a mizím!!!“
To nemůže být nikdo jiný než Ozák! blesklo mi hlavou. Ve stejném okamžiku se na mě už o kousek dál zašklebila Madla. Rovněž internetová kamarádka, se kterou jsem se ale už jednou sešla. Zdravím! zvolala jsem, jak je u mě zvykem a svůj pohled jsem tak nějak nedokázala odtrhnout od Madly vysokých bot. Z každé trčela široká tkanička, vtip byl v tom, že každá v jinak zářivé barvě. " To máš schválně? zeptala jsem se překvapeně. „Jednu mi ukradla!“ prozradil ochotně její synek Tom, který je právě úžasném věku bezprostředních puberťáků. Stačili jsme si ještě vyměnit několik vět než mezi nás vkráčela paní, která měla na starost naše ubytování.
"Pojďte se mnou, ukážu vám pokoje. Snad se tam nějak poskládáte. Přiznám se, že takhle jsme kapacitu ještě nepřekročili, ale snad to nějak zvládnem. "Procházeli jsme dokonale zrekonstruovaným domem a žasli nad jeho vybaveností. Nám byl přidělený krásný světlý pokoj v podkroví s luxusní koupelnou a prostornou předsíňkou. Nebylo co vytknout. Dostali jsme klíče a hned jsme se začali naloďovat. K mé smůle jsem přehlídla, že je v domě mimo jiných výdobytků civilizace i výtah a tak jsme s těžkou bagáží kmitali pěkně po schodech.
"Vladi, máte v pokoji letiště?" Zeptala se Hanka, když mě odlovila u auta. "No, jasně. Vy ne?" „Ne!“ odpověděla bez nadčení a ve stejném duchu dodala. "Tak my tady jsme jediní manželé a nemáme letiště?!?!?" To už k autu přicházela i Madla s Kopretinkou. "Co tady řešíte?" zeptala se se zájmem. "Madli, vy máte letiště?" zopakovala nešťastná Hanka svou otázku. "Máme, a jak pěkný, to bys koukala" netajila se Madla.
"Tak já mám manžela a nemám letiště, no nenaštvalo by vás to?" Kopretinka jen pokrčila rameny. "Já mám taky letiště, tak ať jde klidně spát ke mě!!! Mě to nevadí" Následoval hlasitý výbuch smíchu. Jen Hanka se nesmála. :)

Venku bylo živo. Děti se evidentně ujaly vlády a bylo jim naprosto fuk, kde budou spát a co řeší jejich rodiče. Obsadily prolejzačky, klouzačku i obří trampolíny. Užívaly si své svobody. Nikdo na ně neměl čas. Nikdo neprudil a nenapomínal je. Jak jsme postupně z aut vytahovali koloběžky, skejty i kolečkové brusle, děti proměňovaly dvůr v závodní dráhu. K vybavení areálu patřily krom pimpongového stolu, velkého stanu a pískoviště, taky různá odstrkovadla, kočárky, kola a šlapací traktor. Nebylo snadné uskakovat před dopravní kalamitou. Chvílemi to bylo mnohem náročnější než na frekventované dálnici. Můj muž a Ozák se dali do řeči. Evidentně na tom byli stejně. Oba spojovala společná vize. Odložit rodinku a prásknout do bot. A to co možná nejdříve. Nevím, kdo to navrhl, ale na závěr padlo rozhodnutí, že oba přijedou v podvečer posledního dne. Popijí a poklábosí, možná na pivko spolu zajdou. Pak už následovalo letmé rozloučení mezi smečkou divokých vlků a za našimi protějšky se zacvakla vrata. Před námi bylo pět dní, které si nikdo z nás nedovedl představit.

Hanka pořád něco brblala o letišti, na naše návrhy že jejímu manželovi, my tři opuštěné slaměné vdovy, poskytneme azyl, kdo ví proč, nereflektovala. Výměna pokojů vzhledem k množství dětí nebyla možná. Do jejich minipokoje bychom tu naší kavalérii neposkládali. Krom postelí jsme měli na zemi karimatky a dětskou postýlku. Nebylo kam šlápnout. A tak se sen o prostorném letišti a manželovi spokojeně pomlaskávajícím po Hančiném boku, rozplynul jako pára nad hrncem.
Já do našeho úžasného podkrovního pokoje odnesla poslední vrecko s proviantem. Hlady určitě neuhynem. Vybavení jsme dokonale i pro případ stanného práva a zákazu vycházení. Poskládala jsem tašky s jídlem, limonádami i nezbytnými sladkostmi za dveře, batohy s oblečením Montyho i holčiček jsem umístila do moderní bílé skříně. Bundy pro případ zimní kalamity jsem pověsila na připravená ramínka. Dokonalost sama. Těšila jsem se, jak ze sebe shodím své, po cestě zpocené svršky, své znavené údy protáhnu sprchou a hupsnu do něčeho pohodlného.
Když jsem větším dětem vydala instrukce týkající se jejich chování a vystrkala je ze dveří pokoje, sáhla jsem nedočkavě do prostoru mezi skříň a stěnu. Do míst kam jsem vsunula zbytek zavazadel, abychom se o ně nepřerazili. Má ruka šmátrala marně!!! Krom tašek s proviantem tu žádná zavazadla nebyla!!! V TOM MI TO DOCVAKLO!!! Kufry s mými svršky a oblečením kluků, zůstaly k mému nemalému zděšení v naší ložnici! Spolu s mými oděvy se do Smečna nevypravily, ani mé na tuto příležitost zakoupené pantoflíky od vietnamců a ručníky.
Po prvních minutách vnitřního boje, kdy to vypadalo, že můj život na dobro skončil, jsem zaznamenala první jiskřičku naděje. Mejdlo přicestovalo se mnou v batohu a v koupelně visí jeden erární ručník. Když jsem se vzpamatovala z šoku a byla jsem opět schopna slova, vytočila jsem na svém mobilu číslo manžela.
„Co se děje? Už chcete domů" zeptal se se smíchem. "Průšvih a pořádný!!! Zapomněla jsem doma dva kufry! Nemám vůbec co na sebe a na kluky taky ne!.“ Na druhém konci bylo podezřelé ticho. Můj muž zřejmě zpracovával informaci. Možná taky přemýšlel o záměně manželky, ale na hlas řekl celkem mile. "Tak já ti je zítra přivezu!“ „To Smečno nás bude stát víc než Itálie" poznamenala jsem na závěr a s pocitem absolutní životní prohry jsem se odebrala do sousedního pokoje ke Kopretince. Ta mi se smíchem ochotně zapůjčila veliké triko s Micky Mousem opět přes celou hruď. Můj problém byl vyřešen. Čekal nás skvělý týden mezi přáteli, se kterými se známe pouze z internetových stránek. Několik večerů plných zajímavých témat, pár milých návštěv a jak jsme všichni doufali i legrace a vnitřní souznění. Jsme přece AMAZÓNKY ZE SBĚRNÉHO DVORA! Koho by rozhodily zapomenuté kufry? No, po pravdě, mě docela určitě! A tak jsem chtě nechtě musela s obřím Myšákem na hrudi nakráčet mezi ostatní osadníky Smečna.

Pokračování příště Jana1