Připravte si pasy !!
25.06.2013 15:53Když už jsme zdolali většinu řízků a karbanátků, naše cesta se přehoupla do druhé poloviny.
Ratolesti, vyspané do růžova, hromadně opouštěly sedadla a dožadovaly se snídaně.
My dospěláci jsme neochotně protáhli svá zubožená zkroucená a pomuchlaná těla, nalisovaná, díky rozvalujícím se dětičkám, na samý okraj sedadla a protřeli své oční štěrbiny.
To teda byla noc!
Nezapomenulná a plná vášní, když s polospícím dítkem klopýtáte po schodech, v poskakujícím buse.
Jako dítě jsem toužila být hadí ženou. Lákal mě um, poskládat své končetiny do úhledného balíčku, ale nikdy jsem se nezmohla ani na pořádný kotrmelec.
Ovšem teď, na sklonku produktivního období, se můj sen konečně splnil a ani trochu jsem po tom neprahla.
Těch několik čtverečních centimetrů, které na mou sedinku zbylo, vytvarovalo mé pozadí do neidentifikovatelného tvaru.
Z fleku by mne mohli angažovat do Panoptika v cirkuse Humberto.
Ale je ráno a před námi je jistě čas hojnosti a nezapomenutelných zážitků. Sama sebe utěšuji, ještě že na autobusové toaletě chybí zrcadlo, které by mi řeklo pravdu.
"Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v tomto busu nejkrásnější???!
Těch pár tisíc kilometrů, které nás od prosluněné mořské pláně ještě dělí, hravě zvládneme díky vidině Ráje na zemi. Bájná země antických bohů se k nám přibližuje každým okamžikem.
"Co máme k snídani?" ozve se ze sousedního sedadla
"Nevím" odpovídám nedočkavému chlapečkovi a duchu mapuji, k čemu se teď po ránu mám šanci vůbec prohrabat.
Manžel, nohama lisující poslední zbytek karbanátků, ještě hla-si-tě vyspává. Chrr..chrr..
Zaklíněný mezi batohy, které se po tisícím výlovu už pod sedadla nepodařilo narvat, a Ozákem, zažil nejspíš taky zajímavou noc. Chrr-chrrr-chrrrrrrrr!
Pochybuji, že by byl ochotný uhnout, byť jen o milimetr, natož mi asistovat při dolování snídaně. Sobecky nakonec rozdám dětem rozmačkané sušenky a ještě se na chvíli vmáčknu do svého pidi verpánku.
Vnouček, rozvalující se na zbytku mého sedadla, taky chrní.
Ještě jedna noc tréningu a domů můžu odcestovat v krabici od bot!!
Pak už cesta probíhala hladce. Děti jsme, pravda, v klidu dlouho neudrželi, pobíhaly po autobuse, měnily si místa, kempovaly v uličce nebo si stavěly stany mezi sedadly, ale cestu zvládaly skvěle a my si vděčně, na uvolněných sedadlech, rovnali zkoprnělé údy.
Další noc byla ještě náročnější. Přímo noční můra bez Freddyho.
Sice jsem si pro sebe obhájila kousíček prostůrku navíc (kašlu na tréning na Hadí ženu!), zato nás několikrát přepadlo celní komando.
"Připravte si pasy na fotku!" vytrhl nás uprostřed noci, ospalý hlas delegáta.
A tak jsme spícím dětem strkali pod nos cestovní doklady a vytahovali jim rozcuchané hlavy z pod svých ztuhlých zad, otlačených zadků nebo zkoprnělých kolen, aby je mohl důsledný celník identifikovat.
Přísně vyhlížející chlápek s pistolí u pasu nám doklady odebral a důležitě odešel z autobusu. My začali opět usínat.
"Pojdte si pro pasy!" slyším opět nevrlý hlas delegáta, zrovna ve chvíli, kdy ve snu míjím naleziště úžasných mušlí. Jedna krásnější než druhá.
V zápětí už mezi čtenými jmény, slyším i to svoje. Než se všechny pasy dostanou ke svým majitelům, uběhne nejméně dvacet minut.
Zničení cestující si v polospánku snad ani svá jména nevybavují, nebo dělají že neslyší a tak delegát zmateně pobíhá mezi přízemím a prvním patrem busu a podle oteklých, rozcuchaných tváří hledá držitele cestovních dokladů. .
"Hruška! Pan Hruška!!" volá téměř zoufale
Nás znalé rozveselilo, že i pan Hruška (žlutá plyšová hruška, kterou jeden mrňous nemohl opustit ani letos).cestuje nakonec se vší parádou..Žádný černý pasažér na palubě není!! Konečně máme všichni pasy. I pan Hruška se ke svému nakonec přihlásil a můžeme zase spát!
Světla v kabince zhasla a kolos se dal do pohybu, opustili jsme hranice Maďarska. Zvuk motoru mě uspal....
"Připravte si pasy na fotku!!" zaznělo, tentokrá z ampliónu, delegát už se asi bojí mezi lid.
JÁ SNAD MÁM "DEŽAVÍ"! NEBO SE MI ZDÁ TEN ÚPLNĚ NEJBLBĚJŠÍ SEN!
CHCI ZPÁTKY SVÉ MUŠLIČKY!!!
Není to sen! To jsme pouze vjeli na území Srbů a celý proces se opakoval. Vydolovat právě uklizené pasy, vyhrábnout děti, odevzdat cestovní doklady celníkovi s pistolí u pasu a počkat až nám je po půl hodině slečna pana delegáta, rozdá v uličce jak školní vysvědčení.
Všechno bylo na chlup stejné, jen s tím rozdílem, že děti se už definitivně probraly a dožadovaly se jídla, pití a čůrání......Zase jsme vlekli mrňata po strmých schodech na toaletu, zápasili s batohy nadobro rozházenými v uličce, abychom tam našli ještě něco použitelného k snědku a vysvětlovali malým skřetům, že si zatím nemusí připravovat plavky, protože moře je ještě hodně daleko. Pozitivní naopak je, že delegát i jeho slečna si už většinu našich ksichtů pamatují a pokud ne, mezi pasažéry zavládne solidarita a házejí po sousedech jejich pasy sami.
Tahle poslední fáze netrvala naštěstí tak dlouho..chce to jen trochu cviku a dobrou ránu přes tři sedačky. I pan Hruška chytil letící doklad hned napoprvé!!
Tu noc jsme pasy na fotku připravovali ještě jednou.
Třetí budíček byl v časných ranních hodinách na hranicích Řecka.
Opět jsme z dek a spacáků vykulili děti a vybíhali do uliček, abychom chytili své pasy, když zaznělo naše nebo sousedovo jméno.
A potřetí se rozdávala snídaně. Já rozsévala už jen zbytky obložených housek a drcené oplatky.
Před osmou hodinou ranní jsme byli konečně na místě....
Mořské dobrodružství začíná.
—————