Proč si nechat poradit?

Vždy jsem si myslela, že mě, matku čtyř dětí, proškolil sám život.
Kdo jiný by měl být tím správným vychovatelem dětí a mládeže než člověk, který má už všechny ty rodičovské peripetie za sebou? Prošli jsme jimi čtyřikrát.
Od probděných nocí s prořezávajícím se zoubkem, až po první opravdový průšvih s nepovedeným mejdanem našeho čerstvého puberťáka.
Vychovávat děti není snadné a učíme se za pochodu. Pokus-omyl, pokus-omyl, omyl....

Spolu s narozeným potomkem nám život vloží do náruče taky novou zkušenost, kus zodpovědnosti za někoho jiného než jsme my sami a hlavně pořádnou nálož strachu, který nás neopustí po zbytek života.
S prvním nadechnutím našeho dítěte pocítíme nejen záchvěvy mateřské a otcovské lásky, ale taky obavy z toho, aby se zrovna nám  nepřihodilo něco špatného, co by to naše dítě nějak ohrozilo.
Bojíme se, aby jsme to princátko při koupání neupustili, aby se neudusilo, zatím co my spíme, nebo aby se neobjevila nepředvídaná zdravotní komplikace.
Když trochu povyroste, obavy nezmizí, jen se posunou do další úrovně.
Naše dítě udělá první krůčky a s nimi ho čekají i první opravdové nástrahy. Svět v postýlce a mámině náručí, tolik bezpečný, začíná být příliš těsný a je na čase důkladně prozkoumat okolí.
Obsah žádné skříňky v dosahu mrněte nezůstane v utajení a žádný předmět neunikne důkladné ochutnávce.
Opět nás přepadnou obavy. Tentokráte ze špatně zajištěné žehličky, z ostrých předmětů, ze strženého ubrusu na kterém leží hrnek s právě dovařenou kávou nebo ze sousedovic fenky, volně pobíhající po ulici.
Z každou další životní etapou strach úměrně roste. Nebojíme se už  odloženého nože ani pádu ze schodů. Strašákem se stává frekventovaná silnice za domem, hovor našeho dítěte s cizími lidmi nebo obyčejná jízda na kole.
Více volnosti pro dítě, přináší více strachu pro nás!

A pak příjde první láska a pak další, vážnější vztah. Hrůzu nám nahání internetové surfování po zakázaných stránkách. V klidu nás nenechá ani všudepřítomná hrozba z omamných  látek na již zmíněném prvním, druhém, třetím... mejdanu. 
Než se nadějeme, náš potomek zatouží po řidičáku  a naší noční můrou se stanou piráti silnic. Za každým opožděným příchodem či pozdním telefonem, vidíme katastrofu s nedozírnými následky.

A mnohem dřív než čas uzraje a nám se zdá, že není nikdy ta pravá chvíle, hledíme na pozitivní test našeho drahouška či jeho přítelkyně. 
S nemalou obavou očekáváme  narození prvního vnoučete. Stáváme se prarodiči a kruh se uzavírá. Jsme v tom zase od začátku. Přes první zoubek až po  nevolnost z prvního flámu.
Ten strach se stává součástí našeho života. Nesmí nás zcela pohltit, ale je to náš dobrý pomocník, který nás drží ve střehu.
Díky němu vidíme o malý kousek dál než nám dovolí naše zraková čidla. Předvídáme nepředvídatelné a stáváme se hráči, kteří si na šachovnici života promýšlí každý tah. Mnohdy zcela marně!! Život je nejlepší učitel a zkušenosti jsou nepřenosné.

A jsme u toho.
S pomyslným  vysvědčením o výchově čtyř biologických dětí v kapse, jistí si jako málo čím, stojíme na prahu náhradní rodinné péče.
Čerstvě schválení s novými dětičkami, začínáme novou a přesto tolik známou etapu života.
Zase budeme rodina a po domě nám budou pobíhat ratolesti, které stejně, jako ty naše vlastní, připravíme pro budoucí život. 
Poučeni z chyb, posíleni zkušenostmi z minulých let a ve zralém věku, stále však plni sil, věříme že vše půjde jako po másle.
Co nás ještě může překvapit?
Je vůbec možné, že něco co nevíme?


 A pak přichází ta rána z čistého pěstounského nebe, neboť ano, pěstouni jistě mají zarezervovaný jeden nebeský kúr jen a jen pro sebe...nebo že by to byl kotel pekelný?

Takže:
Omyl! Nic není stejné, dokonce ani podobné!!!
Jako by neplatila žádná pravidla a ocitli jsme se v docela jiné realitě.

První zoubek jsme nestihli. Dokonce ani první krůčky, první slova, první rozbité koleno.
Zato první průšvihy se objeví hned po pár hodinách, co děti osídlí náš dům. Jsou jen dvě, ale náš domov vypadá jak po vpádu tlupy orangutánů.
Slova NE! NESMÍŠ!! NESAHEJ NA TO!!! jakoby byla v vyřčena v jiném jazyce.
"Snad je děti slyší poprvé! " napadne nás v prvním okamžiku, ale žádný jiný, srozumitelný povel nenacházíme, znakovou řeč neovládáme, stejně by nebyla nic platná.

Proč nefunguje nic z toho co známe z výchovy vlastních potomků?
Proč skáčou a dupou po hračkách místo, aby si s nimi hrály?
Proč kopou do psa, který je přišel přivítat?
Proč hází jídlo za skříň, když ho nechtějí dojíst?
Proč strkají namazaný chleba pod polštář?
Proč se vymočí do krabice se stavebnicí, když záchod mají hned vedle pokoje?
Proč vyhazují věci pootevřeným oknem na chodník před domem?
Proč chtějí pusinkovat každého, kdo projde okolo naší branky?
Proč zašlapávají sušenky do koberce místo aby si na nich pochutnaly?
Proč na všech autíčkách hned ulámou kolečka?
Proč sami sebe považují za ošklivé?
Proč brečí ve vaně?
Proč jsou hrubí i ktěm, které milují?
Je spousta "proč", na které marně hledáme odpověď.

Před námi se objevuje nový strašák.
Opět se o slovo přihlásí obavy a strach. ZVLÁDNEME TO VŮBEC????

To, co nám, rodičům, přišlo donebevolající, to dnes hodnotíme jako úsměvné historky.
Jsme zoceleni, přesto odpovědi na to PROČ, ty jsme často neodhalili.
Jsou věci mezi nebem a zemí a proto vítáme a chytáme se každého stébla pomoci, která nám pomůže objasnit alespoň kapičku v tom moři nevědomí, které se nazývá pěstounská péče.

VŠEM, KTEŘÍ TÁPOU JAKY MY,
VŠEM, KTERÝM "PROČ TO KSAKRU DĚLÁ" NEDÁ SPÁT
NABÍZÍME: