První zvonění

Prázdniny končí a venku leje. Děti se nudí. Od rána pobíhají po domě a jejich neposednost sílí každým okamžikem. Ještě dva dny!!! Uklidňuji sebe i vyčerpaného manžela kdykoli mu okolo hlavy prosviští nějaká pantofle, torzo hračky nebo sprcha z lega.
Ještě dva dny miláčkové a předám vás družinářce!!! Doufám, že přes prázdniny načerpala nové síly, protože to co se na ní valí je jen pro silné povahy.

Na stole leží dva prázdné kornouty. Má zásobárna sladkostí ( pro nezasvěcené trezor) je beznadějně prázdná stejně jako náš účet. Po prázdninách to je stabilní stav. Veškeré naše zásoby bonbónů padly na odměny za soutěže.
"Co řešíš?" zeptá se manžel, který nevěřícně hledí na hodiny. Do animáčku zbývá ještě šest hodin. "No dumám, co jim dáme do kornoutu.“ Manžel hodí pohled na dva středně veliké kornouty, pak změří rozdováděné děti pohledem, odkopne z kuchyně rozšlápnutý tank a bez valného zájmu prohodí. „Nalámej jim tam rohlíky!!!“ 

Je úplně jasné, že to pondělní ráno naši dva prvňáčkové vykročí nastrojení vstříc svému prvnímu zvonění. Na zádech tašku, kterou si sami vybrali, ve tváři zářivý úsměv, v očích kouzelné očekávání a v rukou kornout plný dobrot. A já??? Já se ráda po prázdninách uvidím s paní družinářkou. Nevím čím to je, ale ta paní mi vážně chyběla.

Jana1