Rozhovor, který se nestal...

Na vánoční skřítky nevěřím a duch loňských vánoc mne taky nikdy nenavštívil, ale bez betlémského světla si štědrý večer přestavit nedovedu, stejně jako bez předvánoční návštěvy kostela. Betlémy s dětmi obdivujeme každý rok.

Usednu do dřevěné lavice a nechám děti, aby si ještě jednou v klidu prohlédly všechny vyřezané ovečky, pastýře, anděly i jesličky s Ježíškem. Chvilka klidu mi v tom předvánočním shonu rozhodně přijde vhod.

"Dobrý den, mohu na chvíli přisednout?" zeptal se mile postarší, usměvavý pán.  Určitě ho odněkud znám, ale kde já ho už viděla?

"Ale ano", posunula jsem se na lavici a pátravě jsem se zadívala do laskavé tváře.
"Máte krásné děti, ale to vy jistě víte" navázal konverzaci a ukázal směrem ke skupince  našich rošťáků, kteří právě odloupávali na jednom z dřevěných betlémů slaměnou hvězdu.
Už už jsem se chystala vyběhnout z lavice a betlém zachránit, on mě však zadržel a klidně poznamenal: "Nechte je, nic neudělají, jsou to jen zvídavé děti. Musí si všechno osahat a vyzkoušet. Věřte jim, a ony vám dokáží, že se v nich nepletete".

Zůstala jsem na místě a udiveně sledovala našeho nejmladšího všudybílka, jak lehce pohladil neporušenou hvězdu a radostně přiběhl k nám.

"Viděla jsi to, mami? Ta hvězdička je ze sena. Z toho co dáváme králíkům!" Zrzavý pihatý neposeda se na nás zašklebil svým bezzubým úsměvem a v jeho zelených očích se objevilo stádo splašených rarášků.

"Jak jste to věděl?" zeptám se muže sedícího vedle mě.

Změřil si mě pátravým pohledem a klidně prohlásil: "Naděje není v kouzlech, ale ve víře".
"Rád jsem vás i vaše děti poznal madam, ale budu  muset  jít, mám tu totiž domluvenou schůzku. Ta dáma mě už jistě netrpělivě vyhlíží, jen to ještě neví", dodal a s úsměvem zamířil směrem k oltáři.

Zvědavě jsem se rozhlížela na všechny strany, ale kromě nás dvou a poletujících dětí nikdo v dohledu nebyl.

V tu chvíli se dveře kostela otevřely a mou pozornost upoutala dáma ve středních letech.
Tu přece taky znám, z televize. Dokonce jsem se s ní i osobně setkala. Ne, určitě se nepletu. To nemůže být nikdo jiný, než doktorka Petra Vrtbovská! Velká osobnost ve světě náhradní rodinné péče. I když v poslední době její hvězda poněkud hasne.

Mine mou maličkost bez povšimnutí, stejně jako naše děti. Co mě ale udivuje nejvíc, nezamíří ani k muži, který je pro mě čím dál větší záhadou!

Znám ho! Jeho tvář je nezaměnitelná, jen ne a ne si vzpomenout odkud! Muž pomalým krokem přešel k ženě stojící opodál. "Promiňte, rád bych se vám představil, Matějček, jméno mé."
Najednou jako by se v mé mysli rozjasnilo a já zůstala stát s otevřenou pusou. To přece není možné!
Matějček? Profesor Matějček? Guru českých psychologů, dětí, rodin, pěstounů?

Tenhle Matějček?

"Pane profesore, nejste... nemáte být..."

"Mrtvý, to jste chtěla říci, ne?"

"A a ano... Co tady děláte, pane profesore?" Snažím se dobrat racionálního vysvětlení.
"Já se dívám, dívám a poslouchám lidi. Jak si vedou, na co přišli a co děti, to mne zajímá."
"A s paní Petrou Vrtbovskou se znáte, nemýlím-li se.“

Najednou je mi jedno, jestli je vůbec možné, aby se mnou seděl v kostele.

Najednou to dávalo smysl.

Bylo třeba, aby přišel.

Ale proč za Vrtbovskou? Proč ne za mnou, pěstouny, dětmi, nebo jen tak? Proč?

Uslyšela jsem šplíchavý zvuk, to jak se mé ratolesti začaly oplachovat svěcenou vodou. A otočila se...

Než jsem usušila posledního viníka, seděl už profesor Matějček s doktorkou Vrtbovskou v první lavici a živě diskutovali. Potichu jsem přisedla a zaposlouchala se:

Matějček: Copak to tady na světě vyvádíte, Petro?

Hrdinství není jenom něco mimořádného udělat, ale také něco mimořádného vydržet, zpracovat a v dobré obrátit.

Myslel jsem, že jste to pochopila. Že se pustíte tou správnou cestou a zdárně dokončíte to, co já už dodělat nemohu. Pro samé vzdělávání a školení zapomínáte na to nejdůležitější. Tedy na děti samotné.

Překvapená dáma chvíli hledala ta správná slova, pak ale naprosto sebevědomě prohlásila...

Vrtbovská: Naše vzdělávací programy, výcviky a semináře pro stávající rodiče dětí s těžkou historií jsou velmi oceňovány již řadu let. Jsou založeny na zahraničních modelech a kvalitě přípravy na pěstounskou péči či osvojení ve vyspělých státech.

Matějček: Má drahá, ano, bylo by možná dobře, kdyby byly takové semináře nebo kurzy náhradní rodiče navštěvovali, neuškodilo by to ani rodičům biologickým, ale ten vztah k dětem a  základy výchovy jsou nám dány od přírody. My se prostě  těmi rodiči stáváme, protože jsme takovými byli od pravěku a po statisíce let v nás bylo pěstováno, kultivováno a do nás zaséváno mnoho z toho, co předáváme dál, a  tomu neutečeme. My rodiče prostě buď děti máme rádi, nebo nemáme rádi a to je to podstatné, buď je chceme, nebo je nechceme a na tom závisí všechno ostatní. Jestli se ještě něco navíc dozvíme, to je tak trochu paráda, to je to dobré. Ale to základní je dáno daleko hlouběji a moc s tím nadělat nemůžeme.

Vrtbovská: Pane profesore, trochu jste zaspal dobu. Vaše názory jsou už poněkud zastaralé a dávno překonané. Dlouhodobá pěstounská péče podivného typu, o kterou jste se sám zasloužil, je ve skutečnosti placenou adopcí.   Děti by měly být u náhradních rodičů jen do doby, kdy bude jasné, zda se o ně biologičtí rodiče jsou schopni postarat, či ne. Pokud nastane druhá varianta, děti by měly být adoptovány.

Trvám na tom, že princip dlouhodobé pěstounské péče je strašně drahý a nesprávný, produkuje tydlety jako paskvily.

Matějček: Jakpak jste na to přišla milostivá? To by mě tuze zajímalo. Vím, že mne považujete za omezeně myslícího člověka, ale pokuste se mi to prosím alespoň přiblížit. Nazýváte děti paskvily? Obávám se, že tohle si ty lidičky nezaslouží a troufám si hádat, že se budou bránit.

Vrtbovská: To nebude problém, pane profesore, ráda vám to osvětlím. Přiznávám, že ta věta je nešťastná, ale když jí trochu přeformuluju, musím na tom bohužel  trvat.

Když jsme začali projekt Proměna (2000) zaměřený na reformu péče o děti, a také když jsme založili Natamu a pilotně zavedli profesionální pěstounskou péči podle britských materiálů, sesypali se na nás snad úplně všichni…

V takových případech však nezbývá než vytrvat a vytrvat a neustoupit od zásadních principů, které mohou péči o děti u nás opravdu změnit. Jedním z nich je počet dětí v náhradní rodině.

Matějček: "Stále mi jaksi uniká smysl vašeho počínání. Přiznávám, že jsem překvapen, kam až jste ochotni zajít"

Vrtbovská: Skupina odborníků kolem Natamy překvapena není. Děti chodí do pěstounské péče místo do adopce, pěstouni dostávají peníze a chtějí hodné, hezké a milé děti bez kontaktu s původní rodinou. Hovoří o lásce, ale víte, kolik  berou peněz? Už na tři děti dostanete 4000 korun na každé na materiální potřeby a k tomu 20 tisíc odměnu. Takže máte najednou 35 tisíc nezdaněných peněz. Další peníze na další děti nepřibývají geometrickou řadou, ale je logické, že čím víc dětí si pěstouni vezmou, tím víc budou mít. Kdo by to nebral? Už to je dostatečná motivace. U nás se financují děti v pěstounských rodinách, které by měly být individuálně v rodinách adoptivních.

Matějček: Vidíte, a já si naopak vážím velkých rodin, jsem přesvědčen že...

Vrtbovská: ( skočí mu do řeči) Pane profesore, Vy jste byl výrazně křesťansky založený a měl jste rád představu velké rodiny, takže za vašeho působení vznikly také velké pěstounské rodiny. Dodnes jsou pěstouni, kteří mají dvanáct dětí. A to je špatně!

V zahraničí je pěstounská péče do tří dětí, pak už se jedná o malý dětský domov se zcela jinými pravidly. I tam může být najednou pouze šest dětí!

Matějček: U nás se urodila celá řada velkých pěstounských rodin, které přijímají do své péče několik cizích opuštěných dětí. Mnohdy i dětí s různým tělesným nebo psychickým postižením. Nemohou si toho moc dovolit, ale berou to jako normální okolnost, jež samozřejmě doprovází jejich životní rozhodnutí. Starostí mají zajisté nemálo, jak jinak s tolika dětmi. Ale žije se jim kupodivu dobře – těm dospělým i těm dětem. Čas je tu naplněn vrchovatě a neméně vrchovatě jsou naplňovány i základní psychické potřeby jedněch i druhých. Vzpomínám, jak mi to vysvětlil už kdysi dávno jeden asi jedenáctiletý chlapec z rodiny, kam z batolecího dětského domova přijali malou opuštěnou cikánečku. Stačila mu na to jedna věta, ale ta byla nad všechny možné učené řeči – však jsem si ji také zapamatoval na celý život. Povídá: "Víte, u nás doma je pěkně, my se máme všichni spolu rádi – a tak je tu vždycky ještě místo pro někoho dalšího." A pak řekněte, nejde-li o hodnoty! Ale tohle je zatím jen první stupeň. Ještě hlubší ponor do životních hodnot mají a více nám o tom dovedou povědět lidé, kteří vychovávají děti s vážným nebo velmi vážným mentálním postižením. 

Vrtbovská: Tak podívejte, devadesát procent dětí, které jsou nyní dlouhodobě u pěstounů, by mělo být adoptováno, na tom prostě trvám. Takhle když povyrostou, dobře ví, že jsou "jen" v pěstounské péči, že pěstouni na ně berou peníze a někde běhá jejich máma a táta, kteří je nechtějí. Přijde puberta a najednou to rupne. Každý totiž potřebuje vědět, že někam patří. To pouto v pěstounské rodině je často tak slabé, že pěstouni přestanou děti zvládat, nechtějí s nimi dál žít. A tak je vracejí do ústavů. Zato profesionální pěstounská péče je ideální forma náhradní rodinné péče. Profesionálně zaměření pěstouni dokáží poskytnout účinnou péči všem dětem, i postiženým, traumatizovaným či opožděným ve vývoji. Není třeba dlouhodobých pěstounů a dětí s trvalou vazbou na jednu osobu. Ty děti to zvládnou.

Matějček: S tím nemohu souhlasit. Psychologické rodičovství je povýšeno nad pouhé zplození dítěte a tento princip je uplatněný i pro novorozence odkládané do babyboxů. A řekněte sama, naplňuje přechodná péče potřebu místa a bezpečí? Když dítě putuje z rodiny do rodiny, ať už sebelepší, tak ta jistota, ta se mu v srdci prostě neusadí a nepleťte sem hodné páníčky, kteří vychovají hodného psa. Takový pejsek mnohdy žalem uhyne a také, jaký hodný pán dá psa někomu jinému, že? Určitě bychom nechtěli, aby naše děti trpěly pocitem, že nejsou k ničemu a všichni ostatní jsou lepší než oni.

Vrtbovská: Zásadně nesouhlasím. Řada dětí se po trápení u pěstounů vrátila do ústavů nebo šla na psychiatrii. V pěstounské péči by neměly být víc než dvě děti, výjimkou je situace, kdy jde o sourozence.  Občas se najde hostitelská rodina, která si  bere nějaké dítě na víkendy nebo natrvalo, ale když zjistí, že dítě zlobí, zase ho vrátí. Bylo prokázáno i týrání a zneužívání v pěstounských rodinách.

Matějček: Jistě, k tomu dochází v pěstounských rodinách stejně jako v adoptivních i biologických. Spíš bych vám doporučil se zabývat tím, že jedním z nejčastějších výchovných prohřešků, kterých se dopouštějí jinak dobří a rozumní rodiče, je nedostatek ohledu k individualitě dítěte. K jeho individuálním potřebám, sklonům, tendencím, temperamentu, životnímu zaměření.

Vrtbovská: Úmluva o právech dítěte říká, že dítě má právo na lásku a blízký vztah. To dostanou jen v biologické rodině, i když není třeba nejlepší.

Matějček: A tak se nadále starejme, aby pokud možno každé dítě bylo milováno, ale právo, zákon, trest a podobné věci do toho nepleťme! Dítěti je jedno, jestli mu pohádky čte máma vlastní nebo pěstounská.

Vrtbovská: Dyť v týdle zemi si může člověk říkat co chce, že jo?

Matějček: Připomenu vám něco z Malého prince: „Co je to ochočit? Znamená to vytvořit pouta… Až si mě ochočíš, budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“„Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem…“

"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

„…Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.

Vrtbovská: Ale prosím vás, s Malým princem - pohádkou na mě nechoďte. Moji mladí přátelé a odborníci z USA si, stejně jako já, myslí, že adopce a PPP je jediný nejlepší způsob.

Matějček: Když se tak na to lidské hemžení dívám, mám zato, že teď o životních hodnotách vím přece jen trochu víc, než když jsem se v tom víru motal sám se svou rodinou. A tak mě napadá, co kdyby si někteří z těch, co se vymlouvají na takovou dnešní dobu, přece jen třeba dali ode mne říct? Co bych jim vlastně poradil? Víte co? Řekl bych: "Chcete-li mít děti (protože těm, kdo děti nechtějí mít, nemám, co bych poradil), pak mějte aspoň tři – kvůli těm dětem a konečně i kvůli sobě." Čas budete mít naplněný vrchovatě a méně budete myslet na zbytečnosti. A budete-li se mít všichni rádi vespolek jako v té pěstounské rodině, budete mít docela pěkný život – i v té dnešní době!

To platí pro všechny rodiče, i ty náhradní.

Vrtbovská: Pane docente, děkuju, raději půjdu. I vy byste měl už taky  jít. Váš čas se, pokud vím, už naplnil. Teď jsem tu já.!  NATAMA, jediný Institut náhradní rodinné péče, který je schopný vycvičit kvalitní pěstouny a věřte mi, že to umíme opravdu dokonale. V Natamě zájemce opravdu prověřujeme.  Briskně poznáme, jestli se tím hodlají živit a například se vyplatit z dluhů, to rychle vyhmátneme. Nechte to už laskavě na nás!

Profesor Matějček se usmál a vstal: „Tak nashledanou, dámy,“ otočil se na mě a spiklenecky mrknul: „Myslím, že ten malej zrzavej kluk tu hvězdičku přece jen urval.“

tento fiktivní rozhovor byl sestaven z publikovaných výroků Prof. PhDr. Zdenka Matějčka, CSc. a PhDr. Petry Vrtbovské PhD.

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (1922 - 2004) byl světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech - v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Moderní reformátor péče o děti, zdůrazňující nezastupitelnou úlohu rodiny.

PhDr. Petra Vrtbovská PhD. ředitelka Institutu náhradní rodinné péče NATAMA.

ředitelka - odborný garant
poradce, terapeut, lektor 
Certifikovaný PBSP terapeut (Pesso Boyden System Psychomotor Institute - USA)
Certifikovaný DDP terapeut (Dyadic Developmental Psychotherapy Institute - USA)