Zázraky XXXII. Vandrácká můza
17.02.2014 20:53
Spoustu let jsem týden co týden balila usárnu a vyrážela směr nádraží. Jezdila jsem na vandry s lidmi, z nichž mnozí zůstali mí kamarádi dodnes, pouze si nezalamujeme palce, když se setkáme. Doba vandrů, toulání, písniček a přátelství. Ta doba se do mě zažrala. Každej táborák na zahradě ve mně vyvolává asociace potlachů, rejžování zlata, kamarádů a trempskejch osad. Patřila jsem do Spojených osad střelských T.O. Silver River. A patřím k nim dodnes. Každej rok, alespoň jednou, jedu na místo, kde jsem vyrostla, kde jsem byla každý víkend. Stojím na kopci, čmuchám tu borovicovou vůni a najednou je mi zase šestnáct, než-li se za mnou ozve: " Já už nemůůůůžůůůů, blbej kopec, mám žízeň, kdýýýý tam budééém ? "
Ano, já bláhová jsem vzala i děti. Vlastně šlo o poprvé, další cesta do maminčiny minulosti se obešla bez keců a dokonce se ti naschválníčci těšili. Miluju to místo. Je zajímavé, kolik člověk může mít lásek. Láska mateřská, manželská, pěstounská, milenecká, rodičovská, láska k vlasti, k jídlu, láska duhová a stokrát jiná.
Sedíme na kempu a já pročítám Kroniku návštěv. " Hele tenhle ještě jezdí a tady ten tady byl loni, páni...oni se rozvedli, ten podniká a nemá čas, propána...na toho jsem úplně zapomněla " Páry, které vypadaly jako jedno tělo, spolu léta nejsou, někdo vandrování vzdal docela a nováčci moc nepřibývají. Také někdo odešel do vandráckýho nebe. Přesto nacházím mnoho známých jmen. Nezapomněli. Před očima mi běží film o Lovu bizonů, o Výročním ohni, Vlčí smečce, o Pedrovi, Qásovi, Stejným, o Romy a Gríšovi, Kotěti, o Harissovi a Mámě, Onákovi, Sáře a Křečkovi....Vzpomínám na to, jak jsme se váleli ve voňavý trávě, vařili, brodili se, hráli a zpívali hodiny a hodiny. Vzpomínám na sny, které každý z nás měl a málokomu vyšly. Noční obloha plná hvězd a cvrčkové a každá písnička měla svůj význam.
O lásce se zpívá nejvíc, o prstýnkách z trávy a holce, která neměla kam jít a taky o kamarádech, který nikdy nezradí. " Mami, tady je krásně " Jo, je " a není třeba k tomu říkat víc. Nikdo z našich přijatých dětí nikdy dřív nespal pod širákem, nikdo nedostal ochutnat tu volnost, nikdo z nich nevařil v kotlíku čaj, gulášovku a konzervu se vším, co najde.
Každý, kdo se někdy zažil Tulácký ráno, ví co je zvadlo, camrátko, placka.Většina bude na dně skříně, spolu se zažloutlou svatební fotografií a prvních dětských botek, uchovávat taky cancák. Sešit vzpomínkový, odrbaný, vyzdobený podpisy, značkami, fotkou i lístkem z hospody, adresou, která už dávno neplatí a velkým srdcem, které namalovala tehdejší kovbojka, indián, šerif nebo zelenáč.
Výstižného jména, přezdívky se člověk jen tak nezbavil a mnohokrát bylo víc než pravý, každej se znal a holce jako já i uzdu zabalili rádi. Akce " Vezměte své rodiče do ZOO ", trempský bál a Mrtvej indián - dobrej indián, patří k nezapomenutelným. Byli jsme hrdí na nášivku na rukávu, kanady a zelený hadry. Soboty, neděle, dovolené, ty patřily vandrům. Výkřiky typu : Bomba! (kdekoli), Máme prázdné obaly!!( čekání v hospodě na pivo) atd. jsou věčné. Také ostřelování cestujících ve vlaku indiánskými šípy, jízdy na černo, kdy vás nádražák honil po vagoně, cinkot plecháčku o přezky a zastrčená lžíce v botě. Rozšláplé kuře, chladící se v potoku a složitá úprava k jídlu, když mrcha nechtělo držet na rožni, houby na sto způsobů a polévka Vitana vyjedená ze sáčku, protože se voda nechtěla vařit. Taky čaj z jehličí a jahodových listů a hod kufrem a kanada, na tu bych málem zapomněla - deset metrů kožené šňůry, kdy jeden hází smyčky proti druhému. " Mami, já chci taky takovou knížku " Jo, holka, to nevím. Asi bych se o tebe bála." A kde? Kde by ses bála? " No přece tam, tam venku, aby se ti nestalo nic zlýho." Neboj mami, budeme tam přece spolu " A táta? " Táta taky, ale jak si sedneš k někomu moc blízko, tak nevím, nevím " Von se taky bojí? " Jo, ale o vás, ty Amazonko."
Toulala jsem spoustu let a můj první velkej vandr skončil po deseti letech a dvou dětech. Tenkrát jsem myslela, že to byla moje poslední štreka. Potom přišel Muž se srdcem kovboje a já se znovu Škrábu strání plnou kamení. Jedinej rozdíl je v tom, že Píseň malých pěšáků zpívá ten můj malej nesourodej sbor. Zpívají falešně, někdy ani neumí slova, ale vandrovníčci jsou perfektní a kdybyste viděli, jak zalamují palce.... Ahoooooj.
Ano, já bláhová jsem vzala i děti. Vlastně šlo o poprvé, další cesta do maminčiny minulosti se obešla bez keců a dokonce se ti naschválníčci těšili. Miluju to místo. Je zajímavé, kolik člověk může mít lásek. Láska mateřská, manželská, pěstounská, milenecká, rodičovská, láska k vlasti, k jídlu, láska duhová a stokrát jiná.
Sedíme na kempu a já pročítám Kroniku návštěv. " Hele tenhle ještě jezdí a tady ten tady byl loni, páni...oni se rozvedli, ten podniká a nemá čas, propána...na toho jsem úplně zapomněla " Páry, které vypadaly jako jedno tělo, spolu léta nejsou, někdo vandrování vzdal docela a nováčci moc nepřibývají. Také někdo odešel do vandráckýho nebe. Přesto nacházím mnoho známých jmen. Nezapomněli. Před očima mi běží film o Lovu bizonů, o Výročním ohni, Vlčí smečce, o Pedrovi, Qásovi, Stejným, o Romy a Gríšovi, Kotěti, o Harissovi a Mámě, Onákovi, Sáře a Křečkovi....Vzpomínám na to, jak jsme se váleli ve voňavý trávě, vařili, brodili se, hráli a zpívali hodiny a hodiny. Vzpomínám na sny, které každý z nás měl a málokomu vyšly. Noční obloha plná hvězd a cvrčkové a každá písnička měla svůj význam.
O lásce se zpívá nejvíc, o prstýnkách z trávy a holce, která neměla kam jít a taky o kamarádech, který nikdy nezradí. " Mami, tady je krásně " Jo, je " a není třeba k tomu říkat víc. Nikdo z našich přijatých dětí nikdy dřív nespal pod širákem, nikdo nedostal ochutnat tu volnost, nikdo z nich nevařil v kotlíku čaj, gulášovku a konzervu se vším, co najde.
Každý, kdo se někdy zažil Tulácký ráno, ví co je zvadlo, camrátko, placka.Většina bude na dně skříně, spolu se zažloutlou svatební fotografií a prvních dětských botek, uchovávat taky cancák. Sešit vzpomínkový, odrbaný, vyzdobený podpisy, značkami, fotkou i lístkem z hospody, adresou, která už dávno neplatí a velkým srdcem, které namalovala tehdejší kovbojka, indián, šerif nebo zelenáč.
Výstižného jména, přezdívky se člověk jen tak nezbavil a mnohokrát bylo víc než pravý, každej se znal a holce jako já i uzdu zabalili rádi. Akce " Vezměte své rodiče do ZOO ", trempský bál a Mrtvej indián - dobrej indián, patří k nezapomenutelným. Byli jsme hrdí na nášivku na rukávu, kanady a zelený hadry. Soboty, neděle, dovolené, ty patřily vandrům. Výkřiky typu : Bomba! (kdekoli), Máme prázdné obaly!!( čekání v hospodě na pivo) atd. jsou věčné. Také ostřelování cestujících ve vlaku indiánskými šípy, jízdy na černo, kdy vás nádražák honil po vagoně, cinkot plecháčku o přezky a zastrčená lžíce v botě. Rozšláplé kuře, chladící se v potoku a složitá úprava k jídlu, když mrcha nechtělo držet na rožni, houby na sto způsobů a polévka Vitana vyjedená ze sáčku, protože se voda nechtěla vařit. Taky čaj z jehličí a jahodových listů a hod kufrem a kanada, na tu bych málem zapomněla - deset metrů kožené šňůry, kdy jeden hází smyčky proti druhému. " Mami, já chci taky takovou knížku " Jo, holka, to nevím. Asi bych se o tebe bála." A kde? Kde by ses bála? " No přece tam, tam venku, aby se ti nestalo nic zlýho." Neboj mami, budeme tam přece spolu " A táta? " Táta taky, ale jak si sedneš k někomu moc blízko, tak nevím, nevím " Von se taky bojí? " Jo, ale o vás, ty Amazonko."
Toulala jsem spoustu let a můj první velkej vandr skončil po deseti letech a dvou dětech. Tenkrát jsem myslela, že to byla moje poslední štreka. Potom přišel Muž se srdcem kovboje a já se znovu Škrábu strání plnou kamení. Jedinej rozdíl je v tom, že Píseň malých pěšáků zpívá ten můj malej nesourodej sbor. Zpívají falešně, někdy ani neumí slova, ale vandrovníčci jsou perfektní a kdybyste viděli, jak zalamují palce.... Ahoooooj.
—————