Zázraky z cizího břicha XXIV. - Moře v mušlích aneb blůzičkový blues

„Tak to mi teda, žekni, co má ten šnek v tý boudě“ rozčileně ke mně přiběhla Rozinka. „No, má tam tělíčko, ne?“  Opatrně obhlížím šneka v její ruce. „A kde má paneny a nádobí?“  vítězně na mě kulí Roza oči, protože tohle fakt nevím. „No pšece na chatě, žikal to Komáš“ Na chvíli jsem zapřemýšlela, zda byla Rozina někdy „na chatě“, ale zabřednout do hovoru, tak ty buchtičky s krémem dneska k obědu nebudou.    

                  

 Rozinka odtančila. Z rádia mi zpíval Kája Gottů a já zavřela troubu s první várkou buchtiček. Odběhla jsem pověsit prádlo na zahradu a při pohledu na letku bombarďáků jsem se musela smát. Nedávno tu visely jenom trencle, děravý ponožky a vytahaný trika. Teď tu vlajou růžové spoďáry, růžové ponožky, růžové šatičky…       

Na zem mě vrátil smrad pečící se mrtvoly. Panebože trouba! Domem se vinul odér pečínky s umělým chrupem. Ve zmatku mi blesklo hlavou, že žádná z holek by se tam nevešla. Statečně jsem otevřela dvířka... Ve třetí řadě shora a v páté zdola byl šnek. S boudou. Ten se už na chatu nepodívá. (Kdy ho tam ta Rozina položila?)                                                                                                                               Slabší povahy by oběd vyhodily, ale slabší povahy mohou jít do restaurace, my ne. Odstranila jsem okolní řady buchet a vytáhla šnečí pečínku. Vítejte v Klubu přátel žehu!                                                                               
Po obědě jsme chtěli skočit za naší babi. Babička má v zásobě vždycky nějakou tu „šůšu“ a tak jí děti navštěvují rády a často. Babi to má zmáknutý, keksy rozdává až při odchodu, aby neměla všude drobky. Stačí, že vždycky zmačkáme přehozy na sedačce a „chlupy“ neleží na jednu stranu. Naposledy jsme přišli, když si babi zakoupila novou blůzičku a vypranou přehodila přes opěradlo křesla, aby se jí mohla kochat a neudělaly se faldy.                                                                                                                                                                    

Do toho jsme vrazili do její garsonky my. Děti projely stokrát prohlédnuté vitrínky, zažloutlé fotky, porcelánové sošky a natáhly kukačky. Odchod - sušenka - telefon: „Neviděla jsi u mě blůzičku?“  Vůbec jsem si nemohla vzpomenout… Píp, píp, znovu mobil: babi. „Tak já ti něco řeknu. Blůzička je fuč. Hledám doma, na balkoně, zda jsem jí vypranou nepověsila tam, už jsem si pomalu myslela, že jsem si žádnou blůzu nekoupila… a víš, kde byla? Nahňácaná mezi opěradlem a sedákem u křesla, zmuchlaná a špinavá vod těch tvejch lotrů mizernejch, normálně by mě dostali do blázince!!!"                                                                                           
„Kdy zase přídete?“ Naše zlatá babi. Udělala jsem si kafé a ani nezkoumala, kdo byl původcem znesvěcení bábina svršku, stejně bych se ničeho nedopátrala.                                                                                              

 Zato šplouchavé zvuky z koupelny mou pozornost přilákaly. „Co tady zase vyvádíte?" Umyvadlo a sprcháč, ucpaný houbičkou z kuchyně, plný vody. „Okamžitě to vypusťte!“  Teprve teď jsem si všimla, že v umyvadle jsou kameny a mušle, co jsme přitáhli z dovolené a na zemi je rozsypaný pytlík ze solí. „My děláme moře, vemem si ty mušličky s tím mořem do pokoje“ hlásil Mauglí. „Drž pec“ syknul na něj Tom. „Ale holky už ho maj v pokoji i s těma zvířatama“ nedal se Mauglí. „Co mají holky v pokoji?“ Letěla jsem nahoru do podkroví. Holky roztáhly na zem ručníky (asi pláž), velké mušle se slanou vodou rozprostřely po pokoji a malé roztrousily okolo. Hledala jsem to zvíře, dámy mlčely jako vždy, když jde do tuhého…  A už jsem to našla: v každé velké mušli byla nacpaná jedna moje vložka, slaboučká intimka v narůžovělé barvě. V malých mušličkách byly tampony (och, och) a pouze modré šňůrky prozradily existenci života v moři v mušli ve středních Čechách.