Zázraky z cizího břicha XXVI. - Kam panenky, kam jdete?

„Nemají mě rádi, nezvládnu to!" fňukala jsem Ozákovi večer, hned co přišel z práce.

„A něco k jídlu máme? To bych tě měl moc rád" loudil Ozák s nosem v hrncích. Zatímco tedy ten necita, kterého nezajímají mé pocity, mé neštěstí, kterému prostě jde jen vo to žrádlo, funěl u vrchovatého talíře, já se zmítala v pochybnostech.

Selhala jsem. Dneska mi pětiletá holka řekla, že se mnou nebude, nemá mě ráda a že jde za tetou do Klokanu. Pane jo. A to všechno kvůli KYDROVI! Šli jsme parkem, kde uprostřed stojí pomník padlým ve válce - socha vojáka se lvem.

Ančovička: „Hele kydr, hele kydr, hele kydr..." dokáže věty opakovat stokrát. „To je lev" řekla jsem to jen jednou. Že jsem nedržela pusu. „To jééééééééékydrrrrrrrrrrr!" Malá hysterka sebou mrskla na zem, hned potom, co jsem odmítla kydra a trvala na lvovi. Kdyby to bylo dítě mé ( klasický rozdíl mezi bio a PP), postavím ho a kdyby šlo znovu k zemi, tak ho postavím dobře mířeným plácnutím po pozadí.

Zastánci sáhodlouhých rozhovorů s rozeřvaným dítětem uprostřed dopravní tepny, prominou. Jsem ochotná diskutovat s někým, kdo to chápe, kdo mě během přednášky nekope do holeně a nekouše do ruky. Pokud o nic nejde ano, povedu řeči o barvě ploutví mořské panny, když nedobíhám autobus ano, jestli neohrožuje, ten malý tyran, své zdraví ano - řeknu vstaň, vyskoč, popřípadě válejícího se odnesu do bezpečí, tedy pokud na to mám sílu.

V tomto případě se zmítající dítě v prachu parku, na cestě u silnice, přemluvit nedalo. Nedalo se ani odnést, aniž bych neutrpěla mnohočetná zranění já - hrozilo, že nám vzteklouna přejede „kolista" nebo traktůrek na sekání trávy, o kolem jezdících kočárkách a exkrementy trousících psech ani nemluvím.

Prostě - zvedla jsem tu vílu, tu princeznu, tu krásnou holčičku za ruku do vzduchu, uhnula bodýlku a lupla jí jednu na zadek. Rozšmudlaná, onudlaná, ne nešťastná, ale vzteklá až na půdu: „Du k tetě, nemám tě láda, je to KYDRRRRRR!"

Trochu pomohla točená zmrzlina, já si dala kávovou (když si kafe nestihnu vypít, tak ho alespoň sním). Ozák doškrábal hrnec a zrovna se chystal vydrápat teflonový povrch, když jsem mu nádobí odebrala. Koukal smutně. „No vidíš, kdybych se tam válel já, tak do mě kopneš, jí koupíš zmrzlinu." Vstal, vysypal kostky z malého červeného kufříku a zaklapnul do něj malé červené bačkory. „Ančovičko, máš sbaleno!" volal malou ze zahrady.

Přišla. Už dávno nevěděla, co se stalo. Usmívala se na Ozáka a drbala mu fousy. „Kam deme?" ptala se.... „My nejdeme nikam, ale ty prej odcházíš za tetou do Klokanu" Ančovička se otočila, vykulila na Ozáka oči a prohlásila: „To ale nemůžu." Ozák na mě vítězně mrknul. „To totiž nejsou moje bačkory."

Ančovička odhopkala a já nakoukla do kufru: „Ta holka má pravdu, dal jsi tam bačkory Roziny."