Podzim života

Když se ráno probudím, otevřu oči a podívám se vedle sebe, zase je raději rychle zavřu. Kam se poděl ten mladý štíhlý kluk, kterého jsem si před téměř třiceti lety vzala?

Teď vedle mě leží někdo docela jiný. Neznámý, řekla bych. Ale není to tak. Tenhle obličej důvěrně znám, stejně jako to hlasité chrápání z vedlejší postele. Napadá mě, co asi vidí můj muž, když se probudí o chvíli dříve než já? Ta myšlenka mě probere docela. Odstrčím ze své půlky letiště dva psy a vklouznu do bačkor. Chvíli na to, už v koupelně před zrcadlem, urovnávám svůj zevnějšek do koukatelného stavu.

Když mysl i tělesná schránka stárnou současně, je všechno v pořádku. Tak to má být. Přijde ale doba, kdy si raději deset minut počkáme na výtah, než bychom vyšlápli dvě patra. Místo oříšků chroupeme prášky na bolavé klouby a z poličky nad zrcadlem na nás, místo sady nalepovacích nehtíků, zírá manželův umělý chrup.

Podzim života se blíží a je marné tomu vzdorovat. Co ale s tím, když na rozdíl od těla, naše mysl nezestárla vůbec? Že děti odrostly, nás trápilo jen chvíli. Obklopili jsme se jinými a opět jsme se z kategorie babičkovské, přesunuli do role matek a otců, i když jen náhradních. Za pomoci kvalitního přelivu, opět dodáme svému účesu původní barvu i lesk a hned jsme pohledově o nějaký ten pátek mladší. Prošedivělé skráně je problém stejně řešitelný, jako vybledlá malba v ložnici.

I na mě dolehlo pár změn. Televizi si pouštím hlasitěji a bez brýlí už brýle nenajdu. Na všem bych potřebovala mít prozvánění! Kde jsem odložila klíče nebo peněženku si nevzpomenu, ani kdybyste mě zabili! Všude chodím pozdě, protože se vždy pro něco vracím. Střevíčky jsem dávno vyměnila za pohodlnější obuv a při jídle si už nedokážu strčit nohu pod zadek. Úklon používám jen výjimečně a dřep, z obavy, že nevstanu, raději nedělám vůbec. Nejlépe se cítím v domácím oblečení, které mi vůbec nesluší. Dříve bych v něm nešla ani vynést koš, dnes v botkách vyneškoškách, zaběhnu i na poštu. Kde jsou ty časy, co jsem si nekonečně dlouhou dobu na hlavě tvořila kulmou vlny? Dnes si vyfénuju ofinu a běžím zas dál. V lékárničce mi nesmí chybět jedlá soda a „mladá paní" mi už dávno nikdo neřekl.

Přesto se cítím dobře. Možná i líp než v době svého bujarého mládí. I když mi vstávání z postele trvá o trochu déle a více času potřebuji i na aranžmá svého zevnějšku, cítím, že mi blížící se podzim života nabízí druhou šanci. Ještě pořád můžu kličkovat mezi regály s hračkami při výběru vánočních dárků. U vietnamských obchodníků přehrabuji dětská trička, obědy vařím v hrncích XXL a na pokec si mě párkrát pozvala i ředitelka základní školy. Mám spoustu nových přátel, nejspíš víc, než jsem kdy měla. Víc zkušeností, tolerance i pokory. Víc dětí, starostí i radostí. Že jsem krásná, mi nikdo tak často neříkal, tolik lučních kytek žádná z našich váz nepamatuje a tolik obrázků mi ještě nikdo nenamaloval. Pusy vysázené na dobrou noc už ani nepočítám, stejně jako srdíčka vystřižená z papíru. Mám všeho víc, tak co bych ještě chtěla? Možná víc času, abych viděla děti vyrůstat a vlastně i ty jejich. To jediné mi možná schází.

Vlaďka