Poklady ze Sběrného dvora epizoda I. - EXPEDICE TEHOV

Po hodině a půl dlouhé cestě s našimi rarášky šili všichni čerti. „Kdy už tam budeme?“ ozývalo se ze všech stran našeho auta. „Až to najdeme! Asi jsme někde špatně odbočili.“ odpověděl náš taťka, který nás na místo určení protahoval těmi nejodlehlejšími kouty. Po další hodině povinného kochání se krásou přírody, se před námi nečekaně objevil nápis TEHOV.
„Hele, my jsme tady!!!“ zajásal manžel a hrdě ukázal na ceduli.
Před námi se objevila dvoje vrata. „Kam teď?“
Vytáčím číslo Kopretinky, která je už dvě hodiny na místě. „Na která vrata máme bušit? Na ta krásná, a nebo ta stará?“ položím otázku sotva zaslechnu v mobilu její hlas.
„Na ty starý, ale my už tam jdeme!“

Zatím co našich sedm dětí vylejzá z auta, vrata se otvírají.
Vítá nás Honza, náš prozatímní Velký šéf a taky organizátor této expedice. Jeho značně porouchaný pracovní oděv vypovídá o tom, že jsme tady správně. Jsme na Velkém pěstounském vandru, ne na slezině nastrojených pěstounských rodin, které kam usednou, tam zdobí.
Naše ratolesti na nic nečekají, bezostyšně vplují do velikého travnatého areálu a vmísí se do skupinky již přítomných dětí. Nás dospěláky k ničemu nepotřebují!!!
Jak je mým zvykem, zhodnotím situaci. Dříve než naše smečka ovládne zahradu, je třeba rozdat instrukce. Chodit po cestičkách, neškubat okrasnou květenu, nekopat do sádrových trpaslíků, nelovit rybičky v zahradní tůňce…
Rozhlížím se po okolí a mé srdce jásá. Nikde žádné cestičky, okrasné květy ani vzácné křoviny, žádní sádroví trpaslíci či zlaté rybičky. Všude jen samá tráva, veliké ohniště, gumový bazén a obří pískoviště vybudované pod přístřeškem. Můj pohled padne na starý sportovní kočár pamatující dobu, kdy Liberta zažívala svou největší slávu. Hned mi bylo jasné, že tady se dětem bude dobře dařit.

Okolo dlouhého dřevěného stolu pod zelenou pergolou sedí ti, co už dorazili. Některé osadníky znám, jiné vidím poprvé. Okolo mě proběhne dvouletý chlapeček, za sebou vleče velkou plyšovou hrušku. Hned za ním běží jeho maminka, zdraví mě v letu. Téměř všechny naše budoucí rozhovory budou probíhat v běhu. Hyperaktivní klučina je vytrvalejší než ruská družice Sputnik.
„Ahoj teto, já mám hlad!“ hlásí Heduš. „Nemáš sušenku?“
Vrtím hlavou a zamířím ke stolu, u kterého sedí dva mladí kluci. Kluci, kterým osud upřel takovou samozřejmost, jako jsou končetiny. Tak se narodili a tak žijí. Jedním z nich je Ondra, pěstounský syn Honzy. Jeho příběh znám, ale osobně se s ním setkávám poprvé. V jeho tváři nevidím žádnou depresi ani stud. Směje se na nás a hned se dává do řeči. Zdá se být smířený s tím, co mu život nadělil. Tenhle kluk bude po celou dobu nepostradatelným společníkem našich dětí.
Pak můj pohled upoutala hezká blondýnka na elektrickém vozíku. „Já jsem Markéta Peluňková,“ říká celkem zbytečně a podává mi ruku, rovněž končící někde v místě loktu. Pár vteřin váhám. Je to poprvé co se v reálu potkávám s lidmi bez končetin. Pak moje ruka tiskne tu její a zdá se to být přirozené. Plechová vrata se znova otvírají. Přichází další osadníci…

Jana1