PRAVIDLO ČÍSLO JEDNA

V naší rodině platí spousta pravidel. Některá jsou přejatá, jiná originály z mojí dílny, všechna se však tváří jako posvátná a jejich porušení se přísně trestá. Ve skutečnosti je to ale stejné jako u mnou zavedeného pravidla, HÁJENÍ VÁNOČNÍHO STROMEČKU, při kterém nikdo nesmí až do rozbalení dárků utrhnout ani jediný bombón.a přesto všem vypadávají z kapes papírky.

Příchod nových dětí si vyžádal nová pravidla! Boty patří do botníku, každý člen domácnosti má vlastní regál. Škrpále nacházející se mimo stanoviště ALFA skončí na dvoře! Funkci vyhazovače zastává babička která má svůj byt právě v sektoru A, tedy v přízemí.

Schodiště i chodba se vytírá dvakrát týdně. Ve středu a v neděli. Kosmetiku podlahových krytin provádíme dle rozpisu umístěného na nástěnce, která se nachází opět v sektoru A.

Pak máme nějaká pravidla o třídění odpadu, běhání o víkendu pro rohlíky, venčení Jozífka a Dixinky, vynášení odpadků, psaní úkolů atd. Medunka si proslov vyslechla bez jakéhokoli zájmu. Stejně hned měla boty pohozené uprostřed chodby a nějaká pravidla jí byla ukradená. Monty měl ke všemu dlouhé komentáře. Požadoval odborný výklad a prostor pro diskuzi.
" No, prostě to zjednodušíme!" ukončil schůzi náš šprýmař. Stačí když si budeš pamatovat že platí pravidla číslo jedna a dvě. To ostatní vyplyne samo.
"A co je pravidlo číslo jedna?" skočil mu Monty přímo na špek.
Syn se nadechl, záměrně udělal pauzu, aby okamžiku dodal na vážnosti. Po chvíli s výrazem ministra spravedlnosti ve tváří konstatoval: PRAVIDLO ČÍSLO JEDNA-MAMINKA MÁ VŽDYCKY PRAVDU !
PRAVIDLO ČÍSLO DVĚ- KDYŽ JÍ NEMÁ PLATÍ PRAVIDLO ČÍSLO JEDNA!
Montymu chvíli trvalo než si celou věc přebral a srovnal v hlavě. " To jako že má vždycky pravdu?" zeptal se skoro naštvaně. " To jako že budeš poslouchat!" přeložila jsem mu synův výklad do srozumitelnosti, dříve než k němu stačil náš Šprýmař umístit nějaký zvláště výživný dodatek. Monty je jak nášlapná mina umístěná na frekventovaném místě. Je třeba našlapovat opatrně s největší obezřetností. Jeden neopatrný krok a BUM!!!
Nevím o tom že by nějaké podobné pravidlo v naší rodině bylo, natož aby se jim někdo řídil.
Vyřčené slovo má ale velkou moc a pro našeho bádavého Montyho dvojnásobnou. "Tak že, když teta řekne, že je venku světlo a přitom bude noc, tak ona bude mít pravdu a všichni ostatní lidi na téhle polokouli budou lhát! " rozpoutal Monty filozofickou debatu. Na našeho šprýmaře si ale hned tak nepřišel. " nikdo nic říkat nebude protože v noci všichni spí!" Monty se chystal přihodit další své moudro, nikdo ho už ale neposlouchal. Schůze skončila!

V naší vesnické škole měli ze dvou nově příchozích žáčků velkou radost. Přesto, že se jedná o školu spádovou, kam se sjíždějí děti z okolních vesnic, má ve stavu méně žáků než by měla. My jsme věrní dodavatelé. Děti z vlastního chovu plus ty z druhé ruky, rovná se téměř jedna celá třída.Tedy postupně, až všechny dorostou do školních lavic. V této chvíli se musí spokojit s druháčkem v padání Montyho a absolventkou první třídy Medunkou. Naše slečna do školy nevykročila s tím správným elánem. Na zádech novou aktovku, ve vlasech sponečky a v ruce růžový kornout jen ta touha po vědění se nějak nedostavila. Když Medunka dorazila po prvním školním dni domů, schroupala obsah kornoutu a tašku uložila do skříně, velice jí udivilo že bude muset jít do školy ještě jednou.
Naše šestiletá holčička nebyla hloupá ani opožděná, jen nerada zaměstnávala své mozkové závity zbytečným přemýšlením a tak dost často plácla něco nad čím zůstal rozum stát. Mám krásnou historku která mi doslova vzala dech.
Při oslavě narozenin, které se zúčastnili i naši známí, se Medunka vmísila do hovoru zrovna když jsme se bavili o zaměstnání.
"Teto, můj táta je u policie." řekla mé kamarádce.
V tu chvíli se mi málem zavařil mozek samým přemýšlením. Vlastně mě ani nenapadlo zeptat se čím je její otec.
Že nebude policista mi bylo jasné. Přece jen je to čistý Róm , v řadách těch co mají pomáhat a chránit Rómů zřejmě moc není.Nejspíš bude pracovat někde v údržbě, nebo v garážích ale stejně je to divné, pracuje u policie a děti má v děcáku! To je tedy vizitka!
Zřejmě něco podobného napadlo i naše hosty. Vlastně už ani nevím kdo se na to holčičky nakonec zeptal.
"A kde tam tvůj táta přesně je ?"
Naše slečna se krátce zamyslela a pak pokrčila rameny.
"To nevím , ale přijeli si pro něj až domů."
A to není vtip, ale takhle nějak vtipy nejspíš vznikají. Monty je jiný kalibr. Jeho inteligence je naopak obdivuhodná. Má velký přehled o spoustě věcí a vynikající vyjadřovací schopnost. Umí skvěle argumentovat a je si vědom svého postavení. Jeho vystupování je sebejisté a svou povýšenost před světem rozhodně netají. Jeho potřeby jsou nadřazeny nad potřeby všech ostatních a jeho názor je ten jediný správný. Co chce on, musí chtít všichni! Je těžké s ním vyjít ale pro diskuze o nesmrtelnosti chrousta, tajemství bermudského trojúhelníku či nekonečnosti vesmíru je ideální společník. Stejně jako já, miluje katastrofické filmy, scifi a zvířata. Rozumíme si, ale jen do té doby než se můj názor střetne s tím jeho. Monty nikdy neprohrává ani neustupuje! Alespoň ne dobrovolně, pokud je k tomu donucen, nášlapná mina vybuchne! Následky jsou opravdu dost zničující. Já osobně se minovému poli vyhýbám jak jen to jde a kašlu na pravidlo číslo jedna!!!A tak mlčky poslouchám neuvěřitelné historky z Montyho života. Nekomentuji nic, když vypráví o svém dědečkovi se kterým chytal ryby větší než náš kuchyňský stůl, jezdil autobusem pod vodou a na malé loďce spolu přeplavali tichý oceán. Nevznáším připomínky ani námitky, když vzpomíná na svůj domov, ve kterém si s maminkou posílali zprávy po poštovním holubovi. Monty zatím ještě nepřišlel na to, že mé mlčení znamená pouze jedno: Nechci riskovat že některá z těch nášlapných min vybuchne a obrovský kráter který po ní zbude, navždy oddělí naše dva rozdílné světy.
Ne všechny historky které Monty vypráví jsou ale vymyšlené! Když se slzami v očích vzpomíná na den, kdy pro něj přijela sociálka až do školy, vím že mluví pravdu. Vyzvedli ho v půlce vyučování, naložili do auta a odvezli daleko od domova. Spolu s ním, v jiném autě odvezli i jeho tři mladší sestřičky. Tu nejmladší už nikdy neviděl. Monty o tom mluví jen nerad a já ho ke vzpomínce na smutné okamžiky netlačím. Když vypráví o svém skutečném životě, je klidný a v jeho slovech je tolik bolesti, kolik se jen může vejít do malé dětské dušičky. Na nic se neptám, prostě jen poslouchám. V těchto chvílích mi jasně dochází proč Monty tolik potřebuje svůj skrytý dokonalý svět, kde světlo svítí, voda teče a maminka se stará. Svět kde je alespoň občas se všemi svými sourozenci a do kterého slova jako je děcák nebo sociálka vůbec nepatří! Naprosto obyčejný svět, takový který známe, bereme ho jako samozřejmost a jeho kvality nejsme schopni docenit. Svět ve kterém je skutečně doma, kam smí vstoupit pouze on a my nesmíme překročit ani práh. Snad jednou přijde doba kdy nás pozve dál nebo uzamkne dveře a odhodí klíč. Teď je tam ale šťastný! Doma je tam, ne tady!

Pro Montyho pravidla neplatí a žádný mantinel není dost vysoký na to, aby ho nedokázal přelézt! Občas mě to rozčílilo, ale většinou jsem nic moc neřešila. Proč taky? Měl s námi strávit léto a možné kousek podzimu. Pak ho převezme do péče jeho babička. Proč si komplikovat život zbytečnými návyky, které za pár týdnů přestanou platit. Naši synové pro Montyho arogantní vystupování ale pochopení neměli. Alespoň ne ve stejném rozsahu jako já. Snažili se mu udílet nejrůznější lekce a jeho historky zpochybňovali víc než bylo nutné. K srdci jim opravdu nepřirostl! Bylo mi naprosto jasné že u nás synek získává podobné postavení jako mezi dětmi v dětském domově. Panovačný, arogantní a hlavně snadno vznětlivý, to jsou povahové rysy kterými si k sobě nikoho nepřipoutáme. Byli chvíle kdy jsem se těšila na odchod malého uzurpátora, který neustále rozdmýchával spory a kašlal na naše pravidla.Boty obalené blátem se válely uprostřed chodby. Návrat domů nebyl téměř nikdy v domluvenou dobu. Místo vyčištěných zubů pouze namočený kartáček. Úkolníček pečlivě uschovaný, aby jsme se nedozvěděli že se má něco naučit. A desítky argumentů proč zrovna on nemusí poslouchat. Takhle bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho, ale každá mince má i druhou stranu. A tahle druhá strana byla obdivuhodná. Krom kluka který si neustále dokazuje svou nezávislost, nemohla jsem přehlédnout starostlivého staršího bráchu, který by za své sestry klidně holýma rukama i skály lámal. Viděla jsem s jakou starostlivostí zapíná Malence knoflíky na pyžámku, drží jí za ruku když se bojí tmy a maluje něžné obrázky na kterých jsou tři holčičky a jeden zrzavý kluk. Monty byl dobrý a laskavý brácha a já na to byla pyšná!

Když u nás zazvoní telefon, je to většinou zpráva která nám převrátí život naruby. Pevnou linku jsem měla už dávno zrušit! Paní ředitelka z dětského domova mi oznamuje že soud nedopadl pro Montyho dobře. Babičce ho do péče nesvěřili a proto se musí vrátit zpět do dětského domova. Druhá možnost je že zůstane u nás.
Ten večer, když všechny děti usnuly, proběhla u nás doma porada.
Mluvila jsem o problémech které nás čekají, o pravidlech co se nedodržují, o nášlapných minách kterým je třeba se vyhýbat ale taky o třech sourozencích kterým tím vezmeme to poslední co jim zbylo, o naději na lepší budoucnost a o dobrém skutku alespoň jednou za život. Mluvila jsem o naší velké rodině do které se Monty docela určitě vejde. Vyložila jsem karty na stůl a čekala, že se strhne debata. Nikdo nic nenamítal ani nevynášel proroctví. Náš šprýmař vyjímečně netrousil žádné peprné poznámky. Pozoruhodná shoda vstoupila do našeho domu. Všichni mlčeli a já cítila jak ve vzduchu visí PRAVIDLO ČÍSLO JEDNA !