Záškodníci za mřížemi!

Když jsem si přečetla návod jedné naší kolegyně jak vyřešit chronické lhaní našich synů a dcer, srdce se mi rozbušilo radostí. Konečně jiskřička naděje v té beznadějné temnotě. Rozdat dětem prášky proti lhaní, to je naprosto geniální nápad. Pak jsem se nad tímto doporučením zamyslela hlouběji a došla jsem k závěru, že ač se jedná o plán takřka dokonalý, pro nás je nepoužitelný. Tolik rybího tuku kolik bych mezi naše děti rozdala v tabletkách na lhaní, by za celý život nevyprodukovala ani prostorově výrazná velryba z tichého oceánu. Tak že lhaní nevyřešíme, alespoň ne tímto způsobem. Přesto mi to nedá, nepřihodit k již uvedenému taky jeden manuál jak jsme u našich státem propůjčených potomků řešili krádeže. Když selhalo úplně všechno, co jsme vyzkoušeli a přesto byla skříňka na sladkosti zakoupené i pro ostatní děti neustále prázdná, došla mi trpělivost. Začal ve mně zrát dokonalý plán. Kdykoli si některá z našich holčiček ke mně přišla pro sušenku či oblíbenou čokoládovou tyčinku, kterou jsem jim zakoupila, já zalovila ve skříňce, má ruka šátrala marně v beznadějné prázdnotě, propracovávala jsem svůj záměr až do úplné dokonalosti. Holčičky odcházely s prázdnou, zatímco dva chamtiví loupežníci požírali jejich čokoládu pod peřinou.
V našem domě jsem na podlaze, pomocí barevné lepící pásky, vyznačila trasu určenou k volnému pohybu. Povolená zóna zahrnovala pouze kluků pokoj, kousek předsíně a koupelnu. Ložnice, další dva pokoje, obývák a kuchyň s balkónem byly součástí zakázaného a přísně střeženého území. Vzhledem k tomu že bylo třeba nějak vyřešit jídlo, na kuchyň byla udělena výjimka s časovým omezením. Na snídaně, obědy, svačiny a večeře jsem kluky převáděla. Po dokončení stravovacího procesu museli prostor neprodleně opustit. Počítač i televize patřily samozřejmě do zakázané části domu, v které probíhaly oblíbené činnosti. Vysvětlila jsem našim záškodníkům, že si zahrajeme hru na vězení. Pokud ještě něco seberou, půjdou do předem připravené vězeňské cely na celý týden. Pak jsem dlouze dětem popisovala, že v životě to tak chodí. Když někdo bere ostatním to, co mu nepatří, skončí ve vězení. Nebude moci chodit tam, kam by chtěl, nebude smět dělat to co má rád. Kluci se jen smáli. Vyprávění se jim líbilo. Pokládali mi spoustu otázek a já na ně trpělivě odpovídala.
Hra na sebe nenechala dlouho čekat. Hned po prvním velkém nákupu, zmizela většina sladkostí. Obaly jsem jako vždy nacházela postrkané na různých místech dětského pokoje našich chlapců. Schovávačku mezi matracemi, za nábytkem i pod kobercem jsem již důvěrně znala. Přibyly kapsy županů,, žebra radiátorů a skříňka s oblečení, ze které na mě vyskákaly krom obalů od oplatek taky namazané chleby zamotané do vyžehlených tepláků.
Regulérní soud proběhl v našem obýváku. Všech šest členů poroty vyneslo jednohlasně rozsudek. Odnětí svobody na dobu 7 dnů. Kluci do svého pokoje odešli celkem bez protestů. Dokonce se usmívali. Zřejmě zcela nepochopili pravidla, protože když jsem zavolala ZMRZLINA!!!! vyběhli jako první. Přibrzdila jsem je hned na dělící čáře a poslala zpět. Teprve v této chvíli propukl řev. Po zmrzlině následoval film na DVD s mísou čerstvě dosmaženého popkornu a večer turnaj v pexesu. Kluci demonstrativně stáli na hranici povoleného území a mohli si krky vykroutit, jak se snažili zachytit alespoň něco z probíhající aktivity. A já si samozřejmě dávala záležet na tom, aby se stále něco dělo. Hodně nám nahrálo, že ač byly prázdniny a venku pršelo. Zvláštní bylo, že s kluky basu nikdo nedržel. Nepodařilo se jim ostatní děti nalákat do pokoje. Zůstali na to sami. Na poprvé jsme to vydrželi krátce. Po třech dnech jsme našim malým recidivistům udělili amnestii. Byla to zřejmě chyba, protože jejich nájezdy neustaly a oni naše zásoby plenili dál. Hra na vězení se zopakovala ještě několikrát. Lepicí pásky znázorňující vězeňskou celu jsme měli několik měsíců. Efekt to žádný nepřineslo. Dnes sladké poklady ukrýváme ve třech trezorech a spolu s nimi i finanční hotovost, na kterou mezitím taky došlo. Tyto kluky zřejmě nezachráníme. Možná si hru na četníky a na zloděje jednou zahrají doopravdy. Budou na to ale připravení. Co ale můžeme udělat je ukázat těm ostatním dětem, které na chamtivost svých soukmenovců doplácí, že spravedlnost si svojí cestičku najde. Snad alespoň tyhle dušičky půjdou tím správným směrem.