DEN JAKO KAŽDÝ JINÝ

DEN JAKO KAŽDÝ JINÝ

Od chvíle, kdy díky novele můžu pracovat.....
Nebo ještě přesněji. Od chvíle kdy díky novele musím pracovat, místo toho abych se starala o děti, nastává v naší rodině absolutní bezvládí.
Nepotřebuji být věštkyně s křišťálovou koulí abych  viděla, co nás zanedlouho čeká. I teď, v plném pracovním nasazení mám občas pocit, že si to své, kdysi klidné a útulné hnízdečko, obhajujeme čím dál obtížněji. Děti rostou a získávají pevnější půdu pod nohama.
A tak, zatím co se já připravuji na nové zaměstnání, náš taťka (jediná osoba pečující),se stará o šest neposedů. Zatím jen cvičně, ještě pořád jsem po ruce a pomáhám tlumit drtivé dopady našich  neřízených střel.


Nedávno jsme si z přivezli domů synka z dětského psychiatrického oddělení v Krči. Po měsíční hospitalizaci nám byl předán s pokyny abychom byli chápaví a tolerantní. Vždyť on se chudák vlastně nemůže změnit. A jak má ovládat své emoce, když to v něm vře jako v natlakovaném papiňáku? Přece nemůžeme čekat, že to v sobě udrží. Jeho výbuchy vzteku, jsou vlastně zoufalým voláním o pomoc. Rozmlácený nábytek, vykopané dveře a roztrhané sešity, to všechno vypovídá o tom, že se v naší rodině cítí frustrovaný. Touží po lásce a sklízí jen odmítání. Je třeba mu zajistit pravidelné pohovory s psychologem. Musí mít svého člověka, se kterým vše probere a vypovídá se mu. A to minimálně jednou týdně!
Vyvalím oči. Snad jsem se přeslechla. Hlavou mi projedou všechny návštěvy v nejrůznějších ordinacích, které navštěvujeme častěji než obchod s potravinami.
„Paní doktorko, při tomto počtu dětí  nejsme schopni ho dovážet na sezení k psychologovi každý týden. Už na to bude manžel sám,“ bráním se když kluka na oddělení přebírám, „jednou měsíčně by to snad šlo.“
Paní doktorka nechápe co jí sděluji a tak vylíčím novinky, které novela pěstounům nadělila. Zdá se že pochopila. Dokonce mám pocit, že s námi soucítí, ale přesto trvá na svém. „On to ale potřebuje každý týden. Musíte mu to zajistit. Napíšu  to do propouštěcí zprávy.“
To nejspíš proto, abychom to nemohli ignorovat.  Ach jo, kdo bere ohledy na naše možnosti? O našich potřebách se už ani nezmiňuji. A aby jsme to neměli jednoduché, snížili v nemocnici chlapečkovi medikaci na polovinu. Byl prý zbytečně moc utlumený. Tak teď už vážně není! Vezeme si domů časovanou bombu, která začíná odtikávat poslední vteřiny relativního klidu hned na parkovišti....

Druhá časovaná střela a mimořádně ničivým účinkem je na první pohled sladká. Co na tom, že naše čtyřapůlletá holčička je na úrovni, sotva dvouletého mrněte? Její zastřený rozum nás nutí pohlížet na ni jako na velké batole. Plínky měníme celý den a nočník, na který se už sotva vejde, je většinou prázdný. Manželovi říká maminko a slovíčku nesmíš,  nerozumí vůbec. Všude vleze, všechno si podá a odchází z našeho bytu kdykoli jí napadne. Uhlídat ji, je stejně náročné jako udržet vítr v kapse. Spí v dřevěné postýlce, ze které už taky vyrostla. Vždycky jsem si myslela, že dřevo je odolný materiál. Ale není! Postýlka je už nesčetněkrát klížená, šroubovávaná i lepená. Za pár týdnů dostaneme od pojišťovny novou, kovovou a určitě odolnější. Těšíme se na ní víc než na Ježíška. Chvíli trvalo, než jsme strávili pravidelný rituál naší holčičky. S postýlky vyhodila pyžamo, plínku, polštář, deku a nakonec i matracii  Nahá se pak na zbytek noci uložila na dřevěný rošt a spokojeně usnula. S tím jsme si dokázali poradit. Ušili jsme  kombinézu se zipem na zádech a matraci jsme přivázali pevně k postýlce. To bylo naše velké vítězství. Bohužel jediné! Když se v noci, k ránu či v hodinách poledního klidu, nesou našim domem zvuky připomínající zemětřesení, nikdo z nás už dávno neběží do krytu. Víme, že se naše dítě vzbudilo a snaží se i s postýlkou doskákat k nedaleké palandě. Pokud se zadaří (a teď už se zadaří vždycky) stačí jeden krok a náš malý Kájínek  je na svobodě. S úsměvem vpluje mezi nás, nebo ještě hůře, odejde z bytu. Lovíme pak uprchlíka na chodbě.

Z dětského pokojíčku se linou divné zvuky. Pozoruji svého naštvaného  manžela s vrtačkou v ruce.
„Co blázníš?!“ zeptám se udiveně.
„Přišroubuju postýlku k podlaze!“ odsekne a myslí to vážně. Za pár okamžiků už je postýlka pevně spojena s podlahou a manžel opět vklouzne do obýváku
„Myslíš, že to pomůže?“ zeptám se s velkou dávkou pochybností.
„Musí! jinak ji k tý postýlce prostě přišroubuju taky!“ odpoví důrazně a snaží se přesvědčit sám sebe, že toto opatření bude už konečně dostatečné. „Nebo tu postýlku otočím dnem nahoru a bude klid!“
Za pár minut vidím svého muže s výrazem takřka nepopsatelným. Do pokoje přikráčí smějící se dítě a v ručičkách svírá dvě dřevěné žbrdlinky, vyrvané z čerstvě přišroubované postýlky. „Už jsem hajala maminko.“ říká manželovi a podává mu šprcle.

A jsme u čísla tři a čtyři
Kdo by nemiloval naší  Malenku? Holčičku krásnou s hlavinkou prázdnou jak lednička před výplatou dávek z úřadu práce. Naše čokoládová kráska se konečně usadila do školní lavice. To bylo radosti! Tak máme další školačku....Den za dnem jsme zdolávali první písmenko v abecedě. Snažili jsme se ho v její krásné hlavince udržet alespoň do dalšího dne. Všechna snaha marná. Po třech  měsících naše odvážná školačka skončila zpět v předškoláčku, který opakuje už po třetí. Nad písmenkem A jsme ale nakonec stejně zvítězili. Na příští školní rok máme naplánované písmenka hned dvě.
Ještě že máme Medunku, naší čtrťačku. Nebýt jejich krásných čtyřek v žákovské knížce, propadla bych panice. Takhle máme alespoň nějakou naději, že se škola při dobré vůli zvládnou dá. A tak střídavě malujeme obrázky, trénujeme kde je nahoře a kde dole, lepíme nálepky na bačkory, aby osmiletá předškolačka nechodila jak Chaplin a kontrolujeme jestli nemá pod oblečením noční košili. Do čtvťandy  hustíme hodiny, nad domácími úkoly trávíme celá odpoledne a násobilka pro nás zůstává vzdálenější než klokaní farma v Austrálii.
Do naší početné rodiny patří ještě jedna nepřehlédnutelná dvojka, chlapečkové s kterými šijou všichni čerti. Nechat je chvíli bez dozoru je veliké riziko. Po pár minutách jejich nekontrolovaného působení, kde je nahoře nebo dole, nepoznáme už ani my.

Je den jako každý jiný. Vlastně ne! Dnešek je mimořádně příznivý, po dvoutýdenním zpoždění, na účet konečně přiletěly dávky PP. Hurá! Zase bude v lednici i něco jiného než jen zima. Taťka vyrazil na nákup a já zůstala doma se všemi dětmi. Do této chvíle jsme se snažili předcházet situacím jako je tato, o děti se poctivě dělíme. Dnešek je ale jiný, jako bychom se vrátili hluboko do minulosti. Muž vyráží na lov a žena se stará o teplo domova. Slyším jak startuje motor a naše hlučné auto mizí z doslechu. I děti zbystřily. Vzduch je čistý a máma má spoustu práce. Toho se musí využít! Do pár minut se náš obývák proměnil v bojiště. „Pustíme si něco na DVD“ rozhodne Monty a hned z koženkového obalu vytahuje nějaký klučičí film. „Dej tam Hanu Montanu“ strká mu Medunka pod nos své oblíbené dílko. „Seš blbá! Na tuhle kravinu koukat nebudu!“ Monty začíná být pěkně naštvaný. „Pustíme si písničky a budeme tancovat.“ navrhne Malenka jako vždy. Tancování miluje. Tancovat! Tancovat! tleská Valentýnka a na svou blonďatou hlavu si plácne černou pletenou čapku a na ruce tusté rukavice, které se sušily na radiátoru v předsíni. „Mamíííí, ona má na nohách táty boty.“ směje Dominik. „Kde to  ukradla? To už zase courala po chodbě?“ zlobím se. No jasně, dveře jsou zase otevřené dokořan!
Hoky si pustily písničky a Monty se naštval. Práskl dveřmi a odešel z bytu. Slyším, jak na chodbě kope do zábradlí a křičí něco o magorech. Doufám, že to nepatřilo mě! Pokouším se vytáhnou Valentýnu z obřích bot, ale odmítá se jich vzdát. Nenaléhám a jdu konečně dovařit ty knedlíky. Z obýváku dál vřískají písničky z pohádek "Dupy dupy dup, draka bolí zub.." nese se celým domem.
„Už je oběd?“  zeptá se náš sedmnáctiletý synek, který se právě vyhrabal ze své nory. „Asi za půl hodiny.“ zakřičím, aby má slova nezanikla v sílících decibelech. Syn se ze setrvačnosti mrkne do prázdné ledničky a s nepopsatelnou grimasou odkvačí zase o patro výš.  Holky se stále svíjí v rytmu hudby a do kuchyně vrazí Monty. „Jste hnusný! Já tady nebudu!“ zakřičí a utře si nudli do rukávu. „Tak si ten film pust ve svém pokoji,“ navrhuji mu. Jen ho tím ještě víc naštvu. „Jsem ráda, že holky zabavily Valentýnku a já můžu dodělat  ty  bramborové knedlíky.“ snažím se mu vysvětlit proč zvítězily písničky nad kobrou jedenáct. „Nechci bejt v pokoji, řek sem si to první!“ křičí  náš prudič a kopne do dvířek u kuchyňské  linky. Všichni naši psi se vyřítí se štěkotem ke dveřím. Mají pocit, že někdo klepe.
„Holky, ztlumte ty písničky!“ křiknu do obýváku, který se třese v základech. Cítím jak mi začíná hučet v hlavě. „Dupy dupy dup, draka bolí zub“, slyším už po páté. Malenka tu písničku miluje. Cítím jak decibely slábnou, o to ale výrazněji slyším vyhrožování z chodby „Tohle si vypijete! Všechno na vás řeknu! Tohle je psychický týrání!“
„Holkýýý, dejte to trochu vííííc!“

Oběd je dovařený a šest dětí  sedí u stolu. Monty se uklidnil. Valča konečně vypadla z bot. Kulich ale na její hlavě trůní dál. Povylezl jen o trochu výš a odhalil její dvě odstávající uši. Vypadá jak Šmudla od Sněhurky. Vylitý čaj na talíři s bramborovými knedlíky neřeším stejně jako rozpatlaný špenát na stole. Obrus je už dávno z vikslajvantu a čaje máme dost!
„Nepudu hajat!“ křičí náš ušatý skřítek když mu měním plínku a strkám ho do postýlky. „Chci bombóóón!!!“ připomíná hlasitě. Sáhnu do skříně pro poslední zbytek cukrovinek a nacházím jen prázdnou igelitku. „Klucíííííí, kde jsou ty bombónýýý!!!“ křičím. Pánové se právě perou o patičku bramborového knedlíku. Spadla jim na zem, vyhrála yorkšírka. S úlovkem prchá pod stůl. „Blbečku! To je kvůli tobě!“ slyším od stolu.
„Mamííí, bombóóń!!!“ ozývá se z postýlky. Žádné nenacházím ani ve svém batohu, kde ještě nedávno byly. Proč se tomu nedivím??? O chvíli později narážím na  haldu papírků nacpaných za matracemi. " Dupy dupy dut, draka bolí zub!" line se opět z obýváku. Malenka právě dojedla.
Děti si zalezly k počítači nebo se roztrousily po domě. Strkám nádobí do myčky a vyhazuji psy na dvůr. Těším se na kafe v tichosti a klidu. Z pokojíčku se ozývá  rumplování postýlky. Ještě chvíli a šrouby v podlaze povolí.
„Kterej debil mi někam strčil čepici?“ rozčiluje se zase Monty. Před brankou stojí Žirafa, tak říkáme o dvě hlavy větší kamarádce. Vidím čepici v psím pelechu pod radiátorem. Monty jí asi zase nechal válet na zemi vedle bot. Naše psí sběratelka jí trochu poupravila fasádu. Tahle čapka už žádnou hlavu nezahřeje. Monty si ze skříně vytahuje jinou, tento týden už třetí v pořadí. Neprotestuji. Konečně je venku.
"Dupy dupy dup, draka bolí zub!" „Mamíííí bombóón, bombóóń, bombóóón!“
Ještě poslední tři písničky a najednou je ticho. Malenka usnula na sedačce v obýváku.
Ticho se ozývá i z pokojíčku. Snad usnula i Valča. Cítím jak se mi vrací chuť do života a hlavně na kafe. Zapínám varnou konvici.
„Mamíííí!!! Valča vylezla na palandu a skáče tam.“ zaječí Dominik od počítače.
„Vždyť je v postýlce.“ odmítám věřit. „Už není!!“ Letím do pokoje. Hlavně aby nespadla!!
Dveře se otevírají a náš otec s obrovskou krabicí potravin stojí v předsíni. Pod nohama mu proklouznou fenky na které jsem venku úplně zapoměla. Manžel zahlédne naše dítě poskakující na kraji palandy. Vytřeští oči, krabice mu padá z ruky a celý nákup se válí po zemi. Jediným dlouhým skokem zdolává dva metry širokou předsíň. Ani  Spiderman by se za ten výkon nemusel stydět. Obě yorkšírky si zatím v klidu probírají náš potravinový nákup. Štangli lovečáku zachraňuji v poslední chvíli.
„Mamííí, máš bombón?“ směje se Valča když zahlédne manžela u palandy. Ten jí drapne a sundá dolu.
„Proč ji nehlídáš?“ zeptá se mě vyčítavě, když  do malé natažené dlaně rovná ovocné karamelky.
Jó jó, však budeš mít brzy možnost si to sám vyzkoušet, pomyslím si. Nahlas neříkám radši nic. Rozklidím nákup, uvařím kafe sobě i jemu. Valča usnula. Doma je konečně ticho, ale mě v hlavě pořád zní "Dupy dupy dup, draka bolí zub!" Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mohla do práce těšit.