Imaginární přítel, jak se k nám nastěhovala Erina

Děti mají úžasnou fantazii. V jejich podvědomí se rodí nejrůznější bytosti a oni jejich prostřednictvím zažívají neuvěřitelná dobrodružství. S imaginárním pejskem, koníkem nebo i jiným kamarádem, žijí často i několik let. Někdy ale tento imaginární přítel překročí hranici pouze jejich světa a nastěhuje se nám do domů. A tak, aniž bychom to plánovali, je nás hned o jednoho více . Vždycky jsme naše děti vedli k pravdě a nikdy jsme jim nelhali v oblastech sexu, umírání... Kdybychom tak činili, tak by mne nikdy neviděly nahou, jak mne pán bůh stvořil a následně by neměly šok z kamarádky, která je daleko vyvinutější než já. Když jí náš osmiletý syn viděl ve vaně, tak v šoku křičel: "Mami, mami, pojď se honem podívat, to jsi nikdy neviděla". Oč jednodušší by jsme měli sousedské vztahy, kdyby se od nás neozvalo: "Mami,teta má ale velký spoďáry"- nebylo to spodní prádlo sousedky, co viselo na šňůře, bylo to růžové napínací prostěradlo do dětské postýlky. Také pohřeb oblíbeného trička na zahradě byl velkým ceremoniálem a dlouho důvodem pro debaty místního kroužku CIA alias vesnických drben. Pohřeb to byl velkolepý, nechyběl proslov majitele děravého oděvu a vhození hroudy zeminy na květinový rov. Vlastnictvím imaginárních kamarádů projde hodně dětí, my jsme žili s koněm, kterého, pokud jsme zapomněli u obchodu, jsme běželi "jako" odvázat od stojanu na kola, pásla se u nás na zahradě imaginární prasata a kolemjdoucí udiveně koukali na malého kluka, který s prutem pokřikoval :"Tak pojď,ty sfině", Teď nás navštívila imaginární holčička Erina, ta s námi je pořád. Dělá jenom neplechu, rozbíjí věci, leží v posteli našich holek, takže chudinky musí spát s námi… Dětská představivost nezná mezí a tak se náš mladík, při zápisu do první třídy, představil jako Statečné srdce, skot,ze 16.století. Dnes už mne nic nerozhází, pasu prasata, krmím koně, nesedám na Erinu sedící v křesle. Jenom Statečné srdce vyrostl a to je mi trochu líto.

Madla Z