Kdo si počká, ten se dočká

Přejíždím rukou po pracovní desce na své kuchyńské lince a cítím jak drhne! Drobky pod stolem by nasytily tucet slepic a okenním parapetu by se dalo malovat. Najednou vidím věci, které mi byly ještě včera skryty. Umyvadlo je od zubní pasty opatlané i zespoda a vedle záchodové mísy leží několik prázdných ruliček od toaletního papíru. Na radiátoru jsou pohozeny vlhké ručníky a pod nimi včerejší oblečení starších dětí. Ostatní ho hodily na koš, aniž by před tím zvedly víko, V celém domě nenajdete kout kde by se neválely kostičky z lega! Přepadá mě pocit totálního šílenství, jako po každém dílu výměny manželek. To pak vyleštím barák od půdy až po sklep.Chopím se tedy hadru a jdu leštit náš dům. Pulíruji dvířka na kuchyňské lince, drbu žebra radiátorů, důkladné otírám kachlčky za sporákem. Dominik mě chvíli mlčky pozoruje a pak se udiveně zeptá:   „K nám přijede návštěva?“     „Jak tě to napadlo?“ zeptám se synka.
„Že uklízíš!“ odpoví bezelstně.
Začátek dne jak z hororu. Takhle mě vidí naše děti. Uklízím jen když má přijet návštěva! To je přesně ono, vysávám, vytírám, leštím vanu vždy když jsou děti venku nebo si hrají v pokoji. Nechci aby se mi pletly pod nohy. V klečící poloze, potřebné pro vydrbání záchodové mísy zespoda, mě neviděly snad nikdy a štětku v kyblíku považují nejspíš za dekoraci. To se musí změnit! Povedu děti k pořádku a začnu s tím hned teď. Není na co čekat. Po kuchyni a koupelně přichází na řadu kluků pokoj. Medunka mi nabízí pomoc.  „Ráda souhlasím. Tak jo, vlezte pod postel, za skříňky, pod radiátor a vytahejte všechny poházené hračky, ponožky i pastelky. Já pořádně vyluxuji koberec.“  Medunka se pustí do práce. Za malou chvíli leží na válendě celá hromada zapadaných věcí. Halda ponožek, nespočet papírových kapesníků, autíčka s ulámanými koly, panáčkové z lega bez hlaviček, gumové postavičky s ukousanými končetinami a na kousky rozlámané pastelky. Většina nalezeného putuje rovnou do odpadkového koše. Nijak mě to nepřekvapuje. Prostě standart! Pak ale holčička přikráčí do kuchyně s novým úlovkem.
„Podívej. mami co jsem u kluků našla.“  Vysype na stůl náruč obalů od sušenek, bonbónů a čokolád. Nevěřím svým očím. To přece není možné, ta skříňka byla zamčená! Pak mi to dochází. Po veřeři jsem dětem rozdávala sladkosti a klíček jsem nejspíš někde nechala ležet. Mezi sbírkou úlovků , nacházím čtyři obaly od studentské pečeti. Včera u nás byla moje kamarádka a přinesla nám jich šest. Prý ať se dětičky pomějí. Dvě jsem jim rozdělila a zbytek, spolu s ostatními sladkostmi nastrkala do skříňky na kterou mi manžel nedávno udělal zámeček. Podle haldy papírů na stole mi bylo jasné že je skříńka prázdná. Byla! Panenko skákavá, ty to vidíš!
Kluci stáli v pokoji, v očích smrt a čekali co se bude dít. Dobře věděli že budu hodně naštvaná. Stejně tak ale bylo jasné, jim i mě, že jejich nájezdy budou pokračovat, ať udělám cokoli. Neplatilo na ně nic. Jediné co jsem mohla, bylo zakázat jim úplně všechno. Co jim ale zakázat, když už všechno bylo dávno zakázané?
„Tak že, máte smůlu, pánové. My jdeme večer grilovat a vy dostanete k večeři namazaný chleba a jdete spát! A zapomeňte na to že dostanete bonbón!“  vynáším nakonec ortel.  To je tak všechno co jsem mohla udělat. Po asi minutové hysterii, kluci utichli. Bylo jim to jedno.  Nejspíš věděli že je jen otázkou času kdy klíče zase někde zapomenu. Kdo si počká, ten se dočká!

Chuť na generální úklid mě opustila. Kdykoli objevím kluků tajnou skrýš, je mi z toho na nic. Znechuceně jsem podrobila pokoj důkladnější prohlídce a zjistila že skutečnost je ještě mnohem smutnější. To co Medunka náhodně odhalila, byl jen zlomek toho co jsem našla já mezi matracemi, pod kobercem a v soklu skříně při důkladné šťáře. Ten večer jsme opravdu grilovali bez kluků a na zmrzlinu jsme druhý den šli taky bez nich. Jenže rozjetý vlak nezastavíte holýma rukama a tak kluci dále spásali všechno co našli a jejich nájezdy v časných ranních hodinách byly čím dál častější a rafinovanější. Tolikrát jsem zahlédla Dana ve čtyři hodiny ráno v kuchyni, když mě vzbudil šramot. On však duchaplně uchopil papírové kapesníky pro které si údajně do kuchyně přišel. Věci se mi ztrácely i ze skříně v pokoji když  jsme s manželem spali. Z kapes našeho oblečení mizely žvýkačky. Můj baťůžek byl pleněn prakticky non stop. Nedošlo mi že větrové bonbóny které nosím stále u sebe mizí nějak rychle. Často jsem zahlédla v předsíni stín. Něž jsem stačila zareagovat, byl opět v posteli. S Dominikem se pak podělil o lup a tím z něj udělal spojence. Později vyráželi na loupežná tažení spolu. Jeden hlídal a druhý pročesával skříně. Tím že byla hlavní zásobárna pod zámkem, nebylo snadné nasytit bezednou potřebu. Pro naší neopatrnost a hlavně nedůslednost, s prázdnou ale nikdy nevyšli. Danovi bude brzy šest let, měl by nastoupit do předškoláčku. Představa že ho vypustíme mezi děti, kterým ráno vloží rodiče do baťůžku nějakou tu sušenku ke svačině, mě začínala děsit. Bylo mi naprosto jasné, že nás čeká doba temna.  Nejspíš temnější než ta co popisuje Alois Jirásek.  Kéž by do ní vplul alespoň paprsek naděje, že to tak dramatické nebude! Kolegové pěstouni, kteří prošli podobnou zkušeností jsou ale skeptičtí, s věkem dítěte roste i jeho otrlost. Sladkosti se později změní na jiný vyhledávaný sortiment. Když dítě pocítí kupní sílu peněz, problém nabere jiný rozměr.  Já ale stále věřím, že máme ještě šanci něco změnit.  Máme krásné chytré kluky, kteří ochotně udělají oč je požádáme. Pomáhají babičce na zahrádce, dokáží krásně uklidit pokoj, nikdy se nerozčilují když mají vynést odpadky (ne jako náš biologický syn, který poctivě bouchnul košem o každý schod), dokáží poskládat hračky po našem vnoučkovi, k Malence se chovají jako praví gentlemani. Je toho hodně proč by jich bylo škoda.

I když pomyslný maják bude svítit v husté mlze na cestu a my, jeho strážci budeme to světlo pečlivě střežit, nač bude pro lodě, které i přesto poplují opačným směrem?