My všichni školou povinní I.

Nikdy jsem nepatřila ke ctižádostivým žákům ani premiantům třídy. Domácí úkoly jsem často zdolávala ve škole před vyučováním a penál plný ořezaných pastelek byl stejné scifi jako funkční kružítko nebo řádně obalené učebnice. Když mojí mamince při revizi školní tašky projela ruka shnilým pomerančem, nebo si vrazila kružítko pod nehet, vyhlásila stanné právo. Měla jsem zaracha úplně na všechno. Zoufale jsem toužila pobíhat s holkama před barákem a klábosit o všem možném. Místo toho byla má taška vysypána doprostřed pokoje spolu s obsahem psacího stolu a skříňkou na učení. Místo venkovních radovánek jsem musela všechno vytřídit jako Popelka. Stejně se nic nezměnilo. Postupem času jsem zbytek penálu odhodila do koše a propisku, tužku a dvě pastelky jsem si hodila do postranní kapsy batohu...

Náš páťák Monty jako by byl můj! Geny negeny, tenhle kluk je stejný lajdák jako jsem byla já! Rohlík vylisovaný v čítance, obaly z knih volně vhozené na dně tašky s urvaným popruhem a okousané pero v kapse kalhot, to je náš chlapeček. Už ani nespočítám, kolikrát jsem byla povolána do školy a žádána o nápravu. Jenže když se sejdou lajdáci dva, nastane teprve ten správný problém. A tak zatímco Monty zapisuje do notýsku zadání domácího úkolu jen občas, já do něj zapomínám nahlížet zejména v době jeho jasnějších dnů. A jelikož ani žákovská knížka nepatří zrovna k mé nejoblíbenější literatuře, má návštěvnost v ní, není taky nikterak závratná. Výsledkem je, že se před ředitelnou můžu rovnou utábořit.

Montyho sestra Medunka sice ví, nač slouží penál, pastelky jsou na svém místě a ohryzek od jablka většinou neukládá do sáčku s cvičebním úborem, zato její vědomosti dostatečně nevzkvétají. Do čtvrté třídy se nakonec přece jen prokousala. K zvládnutí domácího úkolu z matematiky potřebuje prsty nejen na rukách, ale taky na nohou a slovní úlohy nechápe ani po hodinovém výkladu.

Druháček Danek je šikovný kluk. Do vzdělávacího procesu se zařadil rád. Když ho ale ráno včas neodlovím, vyrazí do školy bez aktovky. Boty v šatně do své přihrádky nestrká téměř nikdy a bundu neustále zapomíná na zábradlí před školu. Jeho pantofle se těžko dohledávají, slouží mu k hodu do dálky a nejednou uvíznou za skříní nebo v sousední šatně. Ani bunda se pokaždé nenajde. Penál jsme od začátku školního roku pořizovali už dvakrát a aktovku nám párkrát přinesli domů spolužáci, jednou dokonce paní učitelka. Válela se před školou. (Ta taška myslím, ne paní učitelka!) To když jí synek pohodil k plotu a šel se honit s dětmi na hřiště, místo aby běžel domů. Po čase jsme raději zařídili družinu. Chlapeček se vrací domů až ve tři hodiny a tašku mu paní družinářka sama nahodí na hřbet.

A ještě máme dva prvňáčky. Dominik zvládá dobře. Občas se ve škole sice zalamuje v hysterickém záchvatu, ale pořád to je v mezích normy. A naše Malenka - růžová panenka, tak tady je každá rada drahá, každá snaha marná a každý popis nedokonalý. Naše odvážná školačka pouze přizdobuje první třídu. V růžové mikynce s rozkošnými culíčky jí to opravdu moc sluší. Po dvou měsících zoufalého snažení, zatím co ostatní děti obstojně zvládají slabiky, naše holčička občas pozná písmenko „A". Přesto se stále usmívá, paní učitelku miluje a do školy se každý den těší.

Poznámek si od všech tří školáků užíváme bohatě. Prvňáčkové zatím žádnou nedostali.
V žákovské knížce nacházíme poklady vskutku neuvěřitelné.

„Utírá si nos do rukávu, žádám o nápravu!"
„Celé vyučování chodil pouze v jedné bačkoře, žádám o dodání té druhé!"
„Učebnice českého jazyka je celá umaštěná, nedojedený rohlík s paštikou nelze používat jako záložku, bude požadována finanční náhrada!"
„Odcizil o přestávce spolužákovi svačinu, po tom co při hodině počtů snědl svou, místo aby si opisoval příklad z tabule!“
„Opět nemá domácí úkol! Nemá ani žákovskou knížku, abych mu mohla zapsat poznámku. Píšu jí tedy na papír a žádám Vás o návštěvu školy!"
„O přestávce snědl jablko své a hrušku spolužačky! Ovoce mělo sloužit jako předloha na hodinu výtvarné výchovy! Žádám o důraznou domluvu a větší svačiny!“
„Opět si utíral nos do rukávu a neměl ponožky! Žádáme o důkladnější kontrolu!"
„Místo ubrousku na svačinu si váš syn na lavici pokládá znečištěný ručník do kterého si utírá ruce! Žádám alespoň o vyprání!“
„Vaše dcera si přepsala pětku na jedničku, bude jí navržena třídní důtka!"
„Při hodinách matematiky neustále vyrušuje. Spolužačce, která sedí před ní, místo počítání plete na hlavě copánky!"
„Váš syn nenosí do školy psací potřeby, žádám, aby mu bylo pero za 14 Kč konečně zakoupeno!“
„Žádáme o návštěvu školy, kde s výchovným poradcem probereme Vaší nedostatečnou přípravu dětí na vyučování.“

Jsem sice lajdák, ale ne úplně hloupá! Pokud nemá Monty v notýsku zapsaný domácí úkol, neřeším to. Nebudu běhat po vesnici a zjišťovat jestli máme někde naloupat lišejníky nebo spočítat slovní úlohu. Do školy bez penálu bych ho ale proklouznout nenechala. Tašku kontroluju ještě ráno a penálu s ořezanými pastelkami, tužkou a funkčním perem věnuji mimořádnou pozornost. Přesto ho synek do školy nedonese. Záhada se vyřešila při úklidu botníku. Penál i žákovská knížka tam byly pečlivě skryty. Důvod neznám. Možná nechtěl ve škole psát, možná chtěl působit dojmem dítěte, které doma nedostane ani to pero za čtrnáct korun. Když už dorazí spolu s Montym do školy i penál, pero v něm stejně není. Psací potřebu mu zapůjčila už i paní ředitelka, které si paní učitelka tímto posteskla. Můžu být vlastně ráda, že se mu učitelský sbor na nové pero nesložil, když my na synkovi šetříme. Záhadou bylo, že domácí úkoly Monty psal svým modrým perem, které pak pod mým dohledem uložil do penálu. Penál strčil do tašky. Po jeho odchodu jsem prohlídla botník. Přesto mi zavolala paní učitelka, abych se neprodleně dostavila do školy. Monty opět neměl pero a navíc se rozplakal. Má strach o něj doma požádat. Paní učitelka z jeho pláče pochopila, že je dítě pod psychickým tlakem. Monty, kluk s těžkou formou ADHD, labilní a stále v depresích, které si donesl z domova, může působit jako psychicky týrané dítě. Pokud je zákaz počítače za poznámku či zatajený domácí úkol psychické týrání, tak je synek skutečně týrán. S paní učitelkou jsem se k rozumné dohodě nepropracovala. O dětech s deprivacemi a CAN z praxe nic neví, vyčtené zkušenosti se tady míjí účinkem. Ani po dlouhé, vyčerpávající osvětě jsem jí nepřesvědčila. Připustila sice, že se naším chlapcem nikdo ve škole nebaví, protože je jiný, přesto se domnívá, že na pero za 14 Kč má nárok a my jsme povinni mu ho opatřit. Vzdala jsem to! Záhada s perem se taky vyřešila. Při praní se modré peru našlo v kapse kalhot. Ještě, že tak. Ušetřila jsem 14 korun.
(Příště probereme poznámku: „Utírá si nos do rukávu, žádám o nápravu!")