Na nikoho nečekáme!

"To si z nás dělají pr...el! " rozčiluje se manžel.
A důvod ke šťavnatému slovu má sakra dobrý. Už přes hodinu vyhlížíme autobus, který nás má dopravit do opěvovaného řeckého ráje.

"Hlavně přijďte včas! Na nikoho nečekáme!!!" zdůrazňoval neochotně řidič do telefonu, když jsem se ujišťovala, že odjezd je skutečně v jedenáct hodin večer, nikoli dopoledne.
Pokud byste očekávali, že profíci z cestovky používají termín 23 hodin, mohli byste sedět na zabalených kufrech i po tom, co autobus úspěšně překročil hranice naší republiky.

Odjezd byl stanoven na devátého června v jedenáct hodin, od stanice metra B, na Černém mostě.
Ach jo!!  Jenže v jedenáct hodin večer ( tedy ve 23 hod), bylo ještě pořád osmého!!
Ještěže máme ve svém středu bystrého Ozáka, který na datumovou nesrovnalost přišel včas, neboť Ozákovic  odjezd byl stanoven ze Zdechlovic (další nástupní místo) o dvě hodiny později než náš, tedy skutečně devátého.
Klidně jsme mohli doma v klídku smažit tunu řízečků, zatímco by se ostatní pohodlně rozvalovali na našich neobsazených sedačkách.

"Už jede, už jede!" zvolal asi stokrát nadšeně někdo z našich dětí.
O pár vteřin později kolem nás prosvištěl bus Pražské hromadné dopravy.
Dvoupatrový, blankytně modrý krasavec s honosným názvem LOTOS byl stále v nedohlednu.
"Hlavně, aby nás nenarvali do horního patra, prý to jsou při bouračce sedadla smrti!" svěřuji se svému choti s obavami.
Nevnímá mě! V duchu převažuje mojí batožinu.
 
"Já mám hlad...," prohodil kdosi z našeho hloučku dětí ,"dáš mi řízek?"
"Zapomeň na to!" hlásám rozhodně a přivinu tašku s proviantem na svá bedra.
 Vidina toho, že na pražském chodníku pořádáme "barbekjů", mě děsí.
"Co když zrovna přijede autobus a já tu budu prostírat menu na obrubníku," protestuji a ňadry lisuju karbanátky, obložené housky a další balíčky s lákadly.

"Klidně jim ho dej. Přijede nejdřív za půl hodiny. Mluvil jsem s řidičem." vyvádí mě z omylu nevrle manžel.
"Než tu budou, stačíš na nádraží i přeprat ty jejich zaflákaný trika."
A fakt že jo!
I v pouličním osvětlení bylo vidět jak kluci vymetli každý kout. Dominik dokonce projel odpadkové koše a z vyčuhujících pet láhví , vyšrouboval barevná plastová víčka, které sbírají v rámci nějaké charitativní akce.
Mám já to ale obětavé děti, zas bude jedno nemocné dítko o krůček blíže k uzdravení, zatímco ty moje určitě chytnou minimálně žloutenku.
Malenka sedí ještě pořád v autě,  kterým nás nejstarší syn přivezl do Prahy. V ruce drží svou panenku, oblečenou do několika vrstev garderoby. Můžeme jen doufat, že ji nikdo z cestovky nehodí na váhu!

"Mami, Malá (rozuměj panenka) už chce spát," říká naše holčička a dlouhé zívnutí mi prozradí, že to bude asi trochu jinak.
"Vydrž! " říkám a honem jí podávám taky jeden z řízků.
Jen zavrtí hlavou, pronese své věčné "Viď mami"  a přitiskne si Malou k sobě ještě těsněji. Každá panenka se jmenuje " Malá" už nás to ani nepřekvapuje.

"Už jede!!!" hlásí opět někdo z davu.
Nijak se nevzrušuji a pomalu balím zbytky zpět do jednoho z příručních zavazadel. Právě jsme zchroupali  téměř celé kilo zásob.. Co je to ale platné při pohledu na všechna ta mamutí zavazadla, deky, polštářky, dětské spacáčky a plováky... povalující se na chodníku.
O kus dál postává  spořádaně páreček důchodců se dvěma malými kufříky a jediným příručním zavazadlem.
V duchu jim závidím. Manžel na mě vrhá nevraživé pohledy. Uklidňuji se tím, že jedou třeba jen na víkend.
To už modrý dvoupatrový fešák skutečně dorazil na stanoviště ALFA a páreček důchodců zamířil nečekaně hbitě k němu. To zřejmě z obav aby je s námi nikdo nespojoval.
V zápětí přichází další spolucesující. Opět důchodci, kteří zřejmě za stejného důvodu, postávali na opačném konci chodníku. I oni cestují s decentními zavazadly. Není pochyb, že jako stěhováci tu vypadáme pouze my.
"Aby nás nakonec pustili přes hranice!" zavrčí na dceru  jeden z řidičů, když mu ukazuje sedm obřích zavazadel.  "Ani jedno nepřekročilo váhový limit" bráním se odhodlaně.
Řidič si mě změří  nepřátelským pohledem, ale naše mamuty přece jen naloží.
"Moc ti nevěřili. Karel a Karel..." ušklíbne se dcera.
Hned se mi vybaví komedie Účastníci zájezdu a hnědé podšálky. Netroufám si odhadnout do čeho nám cestou kafe uvaří tihle experti.

"Jsem zvědavej, jak to sem všechno narveme!" spustí opět manžel svou už omletou písničku, když obtěžkaní batohy stoupáme po strmých schůdkách do vrchního patra busu. 
A má ku podivu pravdu! Tentokráte ano!! Vyděšeně se rozhlížím okolo sebe a marně hledám ty široké pohodlné sedačky, kterými jsme v dálkových autobusech jezdili ještě před pár lety. Po obou stranách uzoučké uličky trůní dvě řady mrňavých sedaček. Vypadá to tady jak v letadle (turistická třída).
Podle zasedacího  pořádku, vyhledáme své sesle a začne neúprosný boj o každý centimetr místa. S vypětím všech sil a hlavně fantazie se mi podaří nakonec doslova našlapat naší zásobu jídla na dva dny a náhradní oblečení pro deset lidí, pod miniaturní sedadla. Tento počin naprosto popřel všechny fyzikální zákony! Pak že nenarveš metrový předmět do půlmetrového otvoru!
Já narvu!! Dnes už to vím!
 Až bude chtít někdo vybalit další řízek, tak vyprostit ho z podsedadla, bude stejně náročné jako vytáhnout ježka z klece!!
"Nad hlavou máš nějaký zavírací úložák!" radí mi syn.
Už ho vidím a hned do něj strkám všechny petky s pitím. Musím přiznat, že tohle byla jediná dobrá vychytávka. Přes úložné boxy vedla klimatizace a tak bylo pití po celou cestu studené. Nebýt toho, že nám v každé větší zatáčce padalo na hlavu, bylo by to super.

"Kde je Dominik?" stará se manžel.
Při sestupu na chodník pro další dávku bagáže ho opět vidím u jednoho z odpadkových košů. Kdosi tam právě odhodil nové prázdné petky.
Karel a Karel jsou už značně nervózní. Takhle zpoždění nenaženou!


Konečně jsou všechna vrecka pod sedadly. Nevím jak, ale jsou tam! Možná už natrvalo! Holt tam zůstanou pro další generace mořechtivých cestovatelů.
Dobře jim tak.
To teď ale neřeším.
Nikdo nic nepotřebuje. Děkuji Bohu, že děti právě pojedly a nenutí mě vytahovat ježka z klece. Jak to říkal Velký Vont ve Stinadlech? Když pootočíš nejdelším ostnem ježka k největšímu z otvorů a ......NEVÍM!!!!!!!!
Nikdy jsem nesložila ani Rubikovu kostku.

Děti spořádaně sedí na sedačce. Manželovi ještě pořád šlehají blesky z očí a já se v duchu modlím, aby někdo nedostal hlad. Alespoň do Zdechlovic,  aby děti vydržely. Tam přistoupí Madla s Ozákem. Snad se v případě nouze největší s námi podělí o své zásoby!!
Modrý fešák se dává do pohybu.
Vyrážíme!!

Na další zastávce přistupují noví cestující.
Opět důchodci!
Usedají způsobně do sedadel a své muší taštičky elegantně strkají do úložných boxů nad hlavou. Na rozdíl od nás mají kam strčit nohy.
A pak do autobusu vtančí dvě víly. Dlouhá stíhlá JanaL a o poznání rozložitější Syvian. Hned za nimi naskočí pan Hruška - čtyřletý skřítek neposeda, který své krycí jméno získal na prvním VPV, kvůli své nerozlučné přítelkyni, obří plyšové hrušce.
Hruška cestuje pochopitelně s námi (bez pasu a nároku na sedadlo).
Pod nohama se dámám propletou dvě malé cácorky. Podle holčiček poznávám Syvian.
Mávám na nově příchozí........ AHÓÓÓJ!!!!!

Ještě pár zastávek a jsme komplet. Na nástupišti s příhodným názvem Zdechlovice, nastupuje Ozákovic famílie a poslední pěstounská rodina, kterou známe pouze virtuálně.
Jejich taťka zájezd do Řecka dostal k padesátinám. Tak snad to kluk jeden přežije!!!
Už vidím Madlu, Toma, holčičky i Ozáka.
A vidím taky jejich mamuty naskládané na chodníku. Sice nás netrumfli, co by do počtu, ale značně se nám přiblížili. Na Karla a Karla určitě jdou mdloby!!!!...
Jsem spokojena. Přece jen existuje spravedlnost.

Spokojen je i můj manžel, právě mu nastoupila jeho druhá polovina. Tou, už od doby, co se známe my dvě s Madlou, nejsem nejspíš já, ale Ozák.
Bedlivě pozoruji  jak si poradí se všemi příručními zavazadly. Třeba jsem přehlédla nějaký utajený prostor.
Ne, žádná tajná komnata tu není!
Madla už se vyděšeně rozhlíží po stísněném prostoru a v duchu mapuje všechny možnosti a na jejím pokrčeném čele vidím chuť, zastrkat řízky za gumičky u podhlavníků...

Vedle mě se ozve usedavý pláč.
"Mamíííííííí......já..já..já..v autě zapomněla.....Malou!"
Zatmělo se mi před očima!
Budeme se muset vrátit!
Kde je v autobuse záchranná brzda?
Haloo, pane řidiči, jede nás o jednu míň!

Ale nikdo neslyší...
Karel a Karel dali svůj kolos do pohybu.

Jedeme vstříc dovolený snů!