Podobnost čistě náhodná -kapitola 1.

Řidič kamionové dopravy, Marián Hrouda, byl se svým životem naprosto spokojen. Na svých cestách, v mnohatunovém kolosu, byl volný jako pták. Tak docela svobodný nebyl, ale křídla mu rostla, jen co se postavil na stupačku náklaďáku s návěsem.
Marián Hrouda byl ženatý mnoho let. Podruhé. Jeho první manželství ztroskotalo na dlouhých štrekách a manželce, která se sama doma nudila. Podruhé vstoupil do svazku manželského vlastně trochu nedobrovolně, zato s děťátkem za pár měsíců po svatbě.
A tak se narodila malá Hrouda. Holčička tmavooká, nepříliš hezká, ale milovaná a obletovaná oběma babičkami.

Zatímco Marián hnal svůj náklad do zemí dalekých, Marta Hroudová snila o miminku. Malá Hroudička rostla jako z vody a Marta se cítila jaksi nevyužitá. Dvoupokoják v paneláku a práce prodavačky v supermarketu jí ubíjelo. Dokonce přemýšlela nad nesmělými návrhy ještěrkáře Zdeňka, ale to by svému Maroškovi udělat nemohla. Milovala totiž svého muže, stýskalo se jí a moc, moc si přála, aby s ježděním seknul a byl s ní a s malou Hroudičkou doma.

Maroš se ničím takovým netrápil, neměl tušení o snech a přáních svojí ženy a ona mu nikdy nic z toho neprozradila.
Až se stalo jednoho zimního dne něco, co převrátilo život Hroudovic rodinu úplně naruby a už nikdy, nikdy nebyl jejich život takový jako předtím.

„Všichni dobře poslouchejte, dnešním dnem se naše pobočka připojila ke kampani SPOLU DOMA, která hledá nové rodiče pro děti z děcáků. Pro nás to znamená, že ke každému nákupu přihodíte letáček. "
„Se na to vybodnu, lidi mi to budou házet na hlavu " ozvala se Božena a ostatní souhlasně přikyvovali.
„A co jako na tom letáku bude?" špitla Marta, ale odpovědi se nedočkala, porada skončila.

Další den malá Hrouda onemocněla a Marta spěchala do práce o hodinu později. Babička sice pohlídá, ale k doktorce si Marta malou odvede sama.
Před marketem se povalovalo spoustu letáků s obrázkem dítěte líbivou tváří. Marta jeden sebrala. Velkým písmem leták vyzýval k dobrému skutku, ať už finančnímu nebo rovnou k pěstounské péči. Marta, zabraná do informací, vešla do krámu, mechanicky otevřela skříňku se svými věcmi a leták zaklapla do kabelky. Přečte si to doma v klidu, stejně nemá co na práci, Hroudička zůstane u babičky, aby jí brzo ráno nemusela budit a převážet přes půl města.

Domů se dostala opět pozdě. Jako vždycky. Udělat kasu, uklidit a porovnat zboží, to všechno bylo součástí desetitisícového platu prodavačky v supermarketu. Sotva natáhla unavené nohy na konferenční stolek, ozvalo se zadrnčení mobilu. SMS zpráva: AHOJ HOLKI PRIJEDU ZEJTRA M.
Povzdechla nad pravopisem svého muže a vytáhla lesklý letáček. Pěstounská péče? Adopce? Hm, to asi nebude totéž. Marta se nikdy nesetkala s někým, kdo má doma dítě, které není jeho. Ale chlapeček nebo je to holčička? Je pěkný. Chudáci děti. Jak jim asi je. Máma je opustila, nikdo je nechce... Marta se zasnila, vzpomněla si, jak se narodila Hroudička. Možná, že by to stálo za to, Maroš není furt doma, zase by bylo veselo, nebyla bych tolik sama. Hroudička by si měla s kým hrát, ještě kdyby to byla holčička. Marta se zasnila podruhé. Už slyšela holčičí smích a v představách každé ráno česala culíky a copánky.

Adresu na internetu našla snadno i tisíc e odkazů, kam se mají obrátit ti, které leták zaujal. A Marta četla a četla a četla. Z přemíry informací jí najednou rozbolela hlava.
Zítra přijede Marián. Mohli bychom mít taky takovou holčičku. Jako z toho letáku.
Trvalo opravdu dlouho, než Marta usnula. Před očima už žila život s holčičkou, nápadně se podobající té z obrázku...